[13.09.2005 – Petr Pražák – Ostatní – Přečteno 3829×; Mountainbike.cz]

Na stadionu v Kytlici si tuto neděli dali sraz účastníci 4. ročníku Moira X-duatlonu, který byl zároveň i mistrovstvím Libereckého kraje v terénním duatlonu. Letošní účast byla zase o něco vyšší: vloni se poprvé zařadil i závod štafet, což umožnilo start i nejednomu neběhajícímu bikerovi, a to byl podle mě jeden z mnoha faktorů, který tuto akci více zpopularizoval a otevřel širšímu počtu startujících. Těmi dalšími je pak krásné prostředí Lužických hor, naprosto pohodová atmosféra celé akce a také fakt, že se jedná právě o duatlon. Plavání by totiž minimálně jednoho borce (autora článku) od účasti odradilo. Plavání mi opravdu, ale opravdu, nejde.

Závod se skládal z pětikilometrového běžeckého úseku, dvou desetikilometrových okruhů na biku a závěrečného 3km běhu. Štafety měly úseky rozděleny dle specializace svých členů, na převážnou většinu startujících pak čekaly disciplíny obě. Před startem se bikeři rozjížděli, běžci rozběhávali a my co máme problémy s orientací jsme kombinovali obé.

Taktika byla jasná: první běh naplno – nepustit před sebe holky Loubkovic, kolo za hranicemi možností daných malou délkou (v kontextu maratónských akcí) i náročností (prostě krátké rychlé tratě také neumím) bikového úseku a při závěrečném běhu pokořit co nejvíce odpadajících, zcela vyčerpaných borců:-)

Start byl proklatě rychlý, na rozdíl od bikemaratonu či XC nehrozilo žádné ucpání a každý si tak běžel dle chutě, sil či vyburcování davem. První úsek se běžel po asfaltu a do kopce: držel jsem první dvacítku, tep těsně po maximem, žádná žena přede mnou. Po cca. 2 km se vběhlo do terénu a to hned zkraje do hlubokého kluzkého bahna. Chvíle bruslení a pak terénem dolů z mírného kopce. Úsek u prvních chalup byl i letos trošku problematický – v předchozích ročnících jsem pokaždé vběhl komusi na zahrádku – letos byl vchod naštěstí přehrazen plůtkem. Za kovovou lávkou polovina naší skupinky odbočila špatně, a tak jsme ji nezištně přivolali zpět. Tím pádem jsem se ocitl v jejím čele, což před vběhnutím do areálu před zraky desítek diváků, fotoreportérů a kameramanů nevypadalo vůbec špatně:-)

K prvnímu běhu se přidala ještě jedna smyčka do kopce a zpět po asfaltu a pak už poprvé do depa. Výměna běžecké obuvi za tretry, gel a kapsička s nářadíčkem a dušičkou do kapsy, přilba na hlavu. Otočit číslo na záda a ven z depa. První část byla z kopce, takže chvilka na carbosnackový trip, vzápětí se ovšem trať zlomila prudce vzhůru, nejprve po asfaltu, pak po kamení. Snažil jsem se jet, ovšem po chvíli se přese mne přehnal ze sedla šlapající Milan Špolc (neuvěřitelné, ten člověk umí i běhat!) a tak nějak mu překvapivě nestačím.

Po prvním strmém úseku přišlo relativní zklidnění v podobě dlouhého táhlého stoupání po šotolině a lesních cestách. Jelo se rychle, moje skupinka mi klasicky ujela, což jsem nesl poněkud nelibě ale nešlo s tím nic udělat – prostě se nedokážu víc zmáčknout:-). Byl k vidění první defekt – zelené číslo značilo člena štafety. Napojili jsme se na trať maratonu Fofrcup a po cca. 5 minutách nadlidského úsilí jsem skupinku před sebou docvakl. V té skupince byl i můj věčný (a lepší) soupeř z juniorských běžeckých závodů z dob před cca 15 lety Jarda Jíra, což mě těšilo, anžto jsem věděl, že mu za chvíli ukážu záda:-)

Pak přišel na řadu sjezd předem avizovaný pořadateli: cesta byla čerstvě zavezena cca. 30cm štěrku. Naštěstí se dalo jet (ovšem nikoli předjíždět), boule chvílemi připomínaly fourcrossovou trať. Dole nás čekal krátký rovný asfaltový úsek, kde jsem se vyvezl za skupinkou a těsně před nájezdem na kamenitý úsek šel takticky do čela, abych nebyl případně někým zdržován, jelikož předjíždět se tam nedalo. Následovala krátká stojka na pískovcové skalce, sjezdík po asfaltu sypaném šotolinou, zpět do areálu, průjezd depem a hurá do druhého kola.

V tom se téměř nic nedělo. Skupinka se roztrhala, chvíli jsem se držel borce v dresu BC Sport Semily, pak mi ovšem nenávratně zmizel v dáli. Při podřazení v zatáčce se mi začal namotávat řetěz na prostřední placku, takže jsem jel jen velkou (což nebyl žádný problém – v cíli jsem pak zjistil, že zmiňovaná placka nejmenovaného tuzemského výrobce má ohnutý zub:-). Těsně před sjezdem jsem pak minul borce v dresu Scania Vella Apache opravujícího defekt (což podobně jako v XC závodech znamená veliký propad v pořadí). Na skále jsem pak předjel jednu ženu o celé kolo a borce tlačícího kolo s přetrženým řetězem, elegantně se pohupujícím přes řidítka.

Depo po druhé: v televizi jsem viděl jak se v boji o každou vteřinu tretry vyzují již předem a po depu se pak běží naboso. To se mi podařilo napůl a běžel jsem tak v jedné botě:-) Přilba a rukavice dolů, všechno z kapes ven a zpátky do běžeckých bot (kdysi mi bylo poraděno toto: místo zdlouhavého zavazování tkaniček prý triatlonisté stahují tkaničky takovou stahovací sponkou – a opravdu to funguje, dcera to nyní vyžaduje na veškerou svou tkaničkovou obuv:-)

Závěrečný běh: tuto část duatlonu mám nejraději:-) Začalo se sympaticky podél rybníka, ale pak se trať začala proplétat strmě vzhůru mezi stromy, keře a skalky (bylo to tam trochu nepřehledné, anžto v tomto úseku se běžci míjeli v protisměru – když jsem se tudy o pár minut vracel zpět, jeden borec tam bloudil). Na následujícím úseku po asfaltu jsem ještě jednoho borce předběhl, pak už bohužel přede mnou na dohled nikdo nebyl. Tady si člověk opravdu sáhl na dno. Na kole se přece jenom dá odpočinout, ale při běhu nikoli. „A je tu cíl, na štrýtu Vladimir“ rapuji si v duchu s Penery strýčka Homeboye. V cíli na doběhnuvší duatlety čekaly melouny, banány, ionťák a tvarohové šátečky. Zatímco dobíhali další a další borci (jeden z nich naboso – že by ztratil boty?, pointa mi nějak unikla), využil jsem možnosti osobní hygieny v přilehlém rybníčku s vodou podezřele žluté barvy. Pak už byla na řadě trialshow Martina Šimůnka doprovázená velkými ovacemi obecenstva a slunečními paprsky. A propos: počasí bylo tzv. ideální. Pod mrakem, teplota akorát (není však na dovádění v dešti).

Mezitím byly vyvěšeny výsledky. Koukal jsem a nevěřil vlastním očím: celkově deváté místo, v kategorii pak třetí! Dceři jsem oznámil, že se trošku zdržíme, tatínek musí na stupně vítězů:-) Rychle se do auta jít oholit, přečistit zuby pro případ líbání, převléknout do svátečního. Začalo se s vyhlašováním a netrpělivě čekám – ale ouha, na tu mojí kategorii se nějak nedostávalo. Už se vyhlašovala asi třicátá kategorie typu „nejlepší duatlet do 160 cm narozený ve znamení Střelce“, ale kategorie M30 nic. Vypadá to, že to byla pouze kategorie imaginární, byť zveřejněná jak v tisku, tak v tlači. Po pětadvaceti letech to mohl být – po prvním místu ve sběrové soutěži – další diplom v mé nepříliš rozsáhlé sbírce…

Ale což, celá akce byla velice povedená a spokojenost vládla i v souvislosti s výkonem. Na závěr ještě jeden podnět směrem k pořadatelům: dětské závody začínají dle mě příliš brzo – posun o hodinu by možná přilákal i více mladých duatletů.

Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz