Málokdo ví, že se Jára Cimrman aktivně věnoval též cyklistice. Sám vlastnil bicykl značky Premiér, ten však používal výlučně jako dopravní prostředek. V roce 1909 založil Český vlastivědný spolek velocipédový, zaměřený “…na společné vyjížďky k památkám architektonickým a po přírodních krásách krajiny České”. V té době zaznamenala rostoucí popularitu i cyklistika závodní, a tak bylo jen otázkou času, kdy se Cimrman pokusí svými aktivitami oslovit i sportovní publikum.
O tři roky později – v roce 1912 – uspořádal pod hlavičkou Českého vlastivědného spolku úspěšný cyklistický závod Tanvald–Praha. Jizerské listy z 10. července 1912 o závodu píší jako o monstrózně pojaté sportovní akci, kdy počet doprovodných vozidel, traťových rozhodčích a novinářů převyšoval počet závodníků v poměru 10:1. Výsledkový servis téhož listu pak obsahuje pouhá čtyři jména, přičemž do cíle na pražském výstavišti v Holešovicích dorazili jenom dva jezdci – vítězný Hans Fürbacher a druhý Lumír Pazdera, syn liptákovského kováře.
Okolo Rakousko-Uherska
Cimrman se však nenechal odradit a své veškeré pořadatelské síly vrhl do velkolepě pojatého podniku přesahujícího hranice země české – na etapový závod Okolo Rakousko-Uherska. Už z názvu je patrné, že se nechal inspirovat u zavedených podniků ve Francii či obdobným závodem pořádaným Italy na apeninském poloostrově.
Závod Okolo Rakousko-Uherska Cimrman naplánoval na rok 1914. Koncipoval jej tak, aby vedl přes všechny země mocnářství. Startovat se mělo v Sarajevu, cílovým městem se po dlouhých jednáních s c. k. úředníky nakonec stala Vídeň. Sám Cimrman jako cílové město prosazoval Prahu, ta ale u schvalovací Komise pro akce sportovní, kulturní i všeobecné neprošla. Stejně tak se do itineráře nedostala horská etapa s vrchařskou prémií I. kategorie v Liptákově, a to z důvodu neutěšeného stavu cest v Jizerských horách.
Místo týmů, jak je známe dnes, k závodu nastoupila tříčlenná národní družstva reprezentující jednotlivé země mocnářství. Na start se tak postavilo celkem osm výběrů z Čech, Moravy, Slezska, Haliče, Horních Uher, Korutan, Štýrska a Bosny a Hercegoviny. Ze startovní listiny na poslední chvíli vypadl tým Sedmihradska, kterému se nepodařilo sehnat dostatečný počet závodních bicyklů a tým Dolních Uher, jehož závodníci byli v důsledku nezvykle teplého jara povoláni ke žním již koncem června.
Nominace a technika
Každá země nominovala celkem tři jezdce a jeden doprovodný vůz s technickým personálem. V té době se totiž kvalita cest ani zdaleka nepřibližovala dnešním živičným povrchům. Tehdy v mocnářství dominovaly prašné a štěrkové cesty, na kterých nebylo o defekty nouze. Ale to se ke slovu dostal technický doprovod na týmovém povozu, kde kromě vozky seděli i kovář a dráteník.
Cyklistika v té době nebyla ještě tak rozšířeným sportem, existovalo jen několik málo oddílů s členskou základnou čítající přibližně čtyři desítky jezdců. Konkurence nebyla velká, na lokálních závodech se většině jezdců podařilo končit závody v první desítce. Nicméně do výběru na závod Okolo Rakousko-Uherska se dostali opravdu pouze ti nejlepší. Nahlédneme-li do startovní listiny výběru Čech, objevila se v něm tehdy známá cyklistická jména jako Sháněl, Smejkal či Bouchal. Moravský výběr se oproti tomu spoléhal na trojici Zháňal, Smékal a Bóchal.
Na závodníky čekalo celkem 21 etap o celkové délce 3000 km. V době, kdy se italské a francouzské závody chlubily etapami dlouhými přes 300 km, přišel Cimrman s koncepcí etap o délce max. 150 km. Důvodem nebyla Cimrmanova starost o blaho závodníků, jako spíše zapadající slunce. Bateriová elektrická světla na bicyklech v té době nebyla standardem a petrolejové lampy často při rychlejší jízdě zhasínaly. Rakouský tým sice experimentoval s lehkými elektrickými světly, jež dokázala osvítit cesty spolehlivě, ale zase byla limitována délkou prodlužovacích kabelů.
Cestou do Sarajeva
Sám Cimrman pak přišel s několika vynálezy, jež více či méně ovlivnily pokrok v cyklistické technice, například bicykl s menším předním kolem. Při jízdě na takovém bicyklu měl závodník díky níže posazeným řídítkům pocit, že jede z kopce a tudíž rychleji. Ve fázi prototypu pak zůstal zlepšovací návrh v podobě parní pumpičky, hustící desetkrát rychleji, než do té doby používaná uherská pumpa s žentourovým pohonem.
Ale zpět k závodu Okolo Rakousko-Uherska. Sportovní fanoušci už asi tuší, že se závod nakonec neuskutečnil. Cimrmanovy precizní organizační schopnosti narazily na vyhlášenou mocnářskou byrokracii. Cimrman, oficiální startér závodu, byl zadržen ve vlaku na česko-moravských hranicích kvůli neškodnému prototypu startovací pistole z plzeňské Škodovky. A tak místo do Sarajeva putoval Cimrman k výslechu na jihlavskou policejní stanici.
Závod, který se nedojel
V Sarajevu bylo tou dobou vše připraveno na velkolepou akci. Ulice bosenské metropole naplnily desetitisíce diváků, závodníci na startovní čáře nervózně kontrolovali správný tlak v pneumatikách. V zaváděcím automobilu značky Gräf & Stift pak seděli dobře naladění arcivévoda František Ferdinand ď Este s chotí, kteří měli vyvést peloton na trasu první etapy ze Sarajeva do Mostaru.
Nikdo z nich samozřejmě ani netušil, jaké bude mít Cimrmanovo zadržení následky. Cimrman si po výslechu ještě vymohl odeslání telegramu bosenským spoluorganizátorům, aby zajistili náhradního startéra i s pistolí. Ti, protože nechtěli příznivce závodu v čele s arcivévodou zklamat, obratem povolali ke startovacímu aktu nadšeného milovníka cyklistiky Gavrilo Principa. Ten s přijetím nabídky neváhal. Místo závodu se však do pohybu daly události, které Cimrmanovy aktivity v oblasti cyklistiky definitivně uťaly.