[17.01.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4481×; Mountainbike.cz]

Sedřené koleno, naražená holeň, naražený loket, vykloubené rameno a hlavně spousta veselých zážitků – to je bilance z čtvrtého ročníku bikově-orientačního závodu Ruská Sibiř. Po mé loňské premiéře na této akci, která se odehrávala za téměř jarního počasí, bylo letos jasné, že letošní Ruská Sibiř dostojí svému jménu. Týden trvající mrazy dávaly jasně najevo, že účastníci této zimní akce nebudou ochuzeni ani o sníh ani o led. Ten do průběhu závodu promluvil velice výrazně – ovšem bez něj by to nebylo ono:-). Naštěstí v den závodu mráz trochu polevil a tak jen v prvním stoupání jsem měl pocit, že mi ledový vzduch rozřeže plíce.

Jelikož jsem tušil, jaký povrch je na vedlejších cestách (dvě cca 20 cm široké ledové koleje vyjeté auty a mezi tím metrový pruh přemrzlého bořícího se sněhu) uvažoval jsem, čím na led vyzrát. Byla to mladická pošetilost či snad stařecká demence, které mi vnukly vskutku geniální nápad: gumové kostky vzorku na mých zimních pláštích CST natřít lepidlem a následně obalit v písku. Ano, samozřejmě, že tudy cesta nevede:-). Písek se sedřel hned po prvním kilometru jízdy po holém asfaltu. Ovšem až do prvního ledového stoupání na cca 15 km jsem věřil, že to funguje a v duchu přemítal co udělám s milióny za patentování nápadu:-)

Tak jako v předchozích ročnících i letos se veškeré předstartovní i podojezdové dění odehrávalo v hospodě v Nové Vsi u Bakova. Prezentace začala až když bylo v sále několik desítek lidí (z původně nahlášených 120 se na start postavilo 90 borců a borkyň), takže se vytvořila fronta. Z počátku si lidé mohli vybírat čísla dle libosti – o prvních deset ovšem nikdo nestál. Dvojku jsem s díky odmítnul a sáhnul po devatenáctce (jako číslu:-) Zaplatil jsem 100 Kč lidového startovného, nafasoval malou samolepku s číslem na rám, mapu s kontrolama, seznam kontrolních otázek a proužek pro odpovědi (z loňska používám název „kniha jízd“).

Závod Ruská Sibiř se jede po neznačené trati, tu si určí každý sám, podle zakreslených kontrol na mapě. Ovšem velké nároky na orientační smysl to naštěstí nemá. Většinou se dalo jet po existujících cestách – asfaltky, lesní a polní cesty (značené jako turistické cesty či cyklostezky). Až na jednu zkratku, která vyžadovala trochu orientace a odvahy vrhnout se do úzké neprojeté stezky mezi stromy plné hlubokého sněhu.

Oproti loňsku byla trať situovaná na opačnou stranu tzn. směrem k Bezdězu. Profilově byla mírnější, žádné dlouhé či prudké výjezdy ani sjezdy – ovšem zmrzlý povrch velkým rychlostem příliš nenahrával. Po loňských zkušenostech jsem si vyrobil provizorní mapník z fólie formátu A5, přes kterou jsem mapu ohnul, omotal izolepou a přidrátoval k řídítkům. Zároveň k ní pak přidrátoval i kontrolní otázky, abych byl již za jízdy spraven o tom, čeho si mám všímat:-)

Vstříc sněhovým dobrodružstvím

Odstartoval jsem celkem svižně, možná i díky tomu, že jsem čas svého startu o pár vteřin promeškal… Startovalo se v třicetisekundových intervalech. Orientace není vskutku mou silnou stránkou a tak již na druhé odbočce, jsem si nebyl jistý správným směrem. Naštěstí jsem před sebou pár lidí na kolech zahlédl, což mě uklidnilo. Po první kontrole přišly hned další pochyby – skupinka přede mnou se rozdělila a každá jela jiným směrem. Takže nejprve doleva, pak se mi to rozleželo v hlavě, vrátil jsem se a zvolil pravou alternativu. Druhou kontrolu -posed – jsem neminul jen díky borcovi přede mnou.

Na páté kontrole jsem podle stopy ve sněhu zjistil, že přede mnou jelo jen jedno kolo, tzn. že jsem 17 lidí dojel a pohybuju se na druhém místě (relativně samozřejmě:-), což mě potěšilo. U Granátníků na Valdštejnsku (kontrola č. 7) mě dojela čtyřčlenná skupinka a začalo jít do tuhého resp. do ledového. Borec nazývaný spolujezdci Štěně si dvakrát ustlal na ledovce, což jsem bral celkem s humorem, netuše čeho se dočkám později. Zkratku na Hlínoviště jsme minuli a vymysleli si vlastní, v nevyjeté stopě (tam jsme možná něco málo ztratili).

Na Vrchbělé jsem v čele skupinky odbočil na červenou špatně, ovšem záhy mi to došlo a vrátil se, následoval bikrosový úsek plný muldiček. Na kontrole č. 9 nás čekala již podruhé záludná botanické otázka: „urči druh stromu“. Nejprve smrk nyní dub. Myslím:-). To už se na mě dotáhli Skip s Leošem Bogarem, kteří startovali sedm minut za mnou. Což mě nepotěšilo. Zavěsil jsem se za ně a společně jsme dojeli na občerstvovačku pod Bezdězem. Tam mi zapomněli udělat křížek do „Knihy jízd“, což mě málem odsunulo na konec výsledkové listiny – naštěstí jsem pořadatelům utkvěl v paměti.

Vědom si ztráty na Skipa a Leoše, nechal jsem je rozjímat nad čajem a tatrankou a vydal se na sólo jízdu. Klesání k odbočce na Doksy bylo rychlé a ani to moc neklouzalo. Rychlostní úsek pokračoval i po předlouhé a rovné Mariánské cestě. Těsně jsme minuli uprchlický tábor v Jezové (pracují tam moji bratranci Udaj a Kusaj Tučkovi, fakt). Těsně před dvanáctkou jsem se nechal takticky dojet další skupinkou, v níž byl i Skip s Leošem, nevěděl jsem totiž kudy dál.

Snažil jsem se napít ze svého kejmlu, ovšem ionťák mi v hadičce zamrznul a tak jsem si vychutnával osvěžující ledovou tříšť:-). Ano ano, obsah hadičky by se měl vyfouknout zpět do vaku, kdysi jsem o tom někde četl…. A pak to přišlo: úsek mezi kontrolami č. 12 a 13 mi zůstává jako noční můra stále v paměti. V létě pravděpodobně asfaltová cesta, mírně se svažující a vybízející k rychlé jízdě, byla celá pod ledem. Kdosi přede mnou padl za vlast, vyvolalo to jen shovívavý úsměv na mé tváři. Nabral jsem rychlost a najednou zjistil, že to doopravdy klouže, snažil jsem se tedy o naprosto plynulé šlapání, maximálně soustředěný, téměř jsem nedýchal, abych pohybem hrudního koše nerozvibroval kolo.

A pak: přední kolo se smýklo a šel jsem k zemi. Eleganceprostý pád ve velké rychlosti na koleno a rameno. Ramenní kloub se záhy vrátil zpět do jamky ale koleno zůstalo paralyzováno. No nic pomalu jsem nasedl a lehce pokračoval v jízdě. Po chvíli ale opět pád. Tentokrát po hlavě do příkopu, v kterém byl snad metr sněhu. Ten jsem měl všude: na ksichtě, brýlích, za krkem. Zvednul jsem se a jel dál. Krátce na to následoval další pád a po něm další a další. Použil jsem všechny nadávky co znám. Kolem mě zakřiknutě projížděli další bikeři, kupodivu nepadajíc… Ostrý test pro mé nové běžecko-běžkařsko-cyklistické oblečení: kalhoty Silvini a bunda Swix ale obstály. Žádná roztržená místa.

Možná jsem se měl vykašlat na obalování plášťů pískem, možná jsem neměl dofukovat mírně podhuštěná kola, možná jsem neměl nazouvat zimní pláště CST z ultratvrdé směsi, která v mrazu ještě více ztvrdla a přilnavost pláště se tak se snížila na 0,1%. Po posledním pádu, jsem měl na krajíčku a vzpomněl si na scénu z Vojína Ryana, německý voják tam před smrtí volá: „Mutti, mutti“. Stalo se mi to samé: „Maminko, já už nechci!“ , vzlykal jsem zoufale. Vstal jsem, na ledu se mi rozjely nohy a ocitl se opět na zemi. Kdy bude té cestě konec?! Naštěstí po poslední kontrole je do cíle už holý asfalt, přidal jsem, abych odjel skupince za mnou, trochu se neshodl s řidičem modrého sporťáku, který mě zdravil pokřikem: „Hovado!“ a šťasten přijel do cíle závodu Ruská Sibiř.

Tam už čekali Skip s Leošem, kteří mi lehce odjeli na ledovém úseku. Všem přítomným pak asi desetiletý chlapec roznášel reklamní prezervativy s logem velkého orientačního podniku Six Numbers. V hospodě probíhaly zvěřinové hody, takže na stoly byly přinášeny kusy daňků, kanců a jelenů – se šípkovou i se zelím:-) Pivo a slivovice tekly proudem, ještě že jsem řidič, špatně bych jinak dopadl.

Při vyhlášení výsledků byl oceněn i dvanáctiletý borec, který též celou anabázi Ruská Sibiř absolvoval. Nerad bych se mýlil, ale je možné, že Scott s hřeby v pláštích patřil vítězi. Na ledu musel získat spousty minut. Leoš skončil na skvělém sedmém místě, Skip desátý, další z Borské party, Ondra Sláma šestnáctý, Leošův syn i po zakufrování dvacátýosmý. Já jen těsně neobhájil loňskou dvacátou příčku (to byly ty sekundy za propásnutý start:-) Na afterparty jsem nezůstal a když se to pomalu začalo rozjíždět, po anglicku jsem zmizel. Bakovští ďáblové uspořádali skutečně ďábelskou akci. Takže za rok zase naviděnou a napadanou:-) Jdu vyrábět pláště s hřeby:-)

Autor článku: Petr Pražák

Díky Ječňákovi (bajk.cz), Skipovi (bikebase.cz) a Vitaliji Žitkovovi (siberia.ru) za poskytnuté fotky.