[23.08.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 3855×; Mountainbike.cz]

Mistrovství České republiky horských kol v maratónu se letos jelo na trati v Českých Budějovicích. Závod byl zároveň pátým podnikem šestidílného maratónského poháru. Pokud bych si mohl vsadit na vítěze před závodem, tipoval bych Ivana Rybaříka. Když jsem se blížil k cíli, tak vzhledem k charakteristice trati jsem svůj tip přesměroval na Honzu Hrušku. Ovšem vítězem se nestal maratónec Rybařík ani silničář Hruška, ale XCčkář Pavel Boudný.

Ten si mohl v jedné sezóně obléknout již druhý duhový trikot Mistra republiky (poté co v červenci získal mistrovský titul v XC v České Kamenici). Nedá se srovnávat nesrovnatelné, ale snad ani nemohlo být rozdílnějších tratí než náročný a technický okruh v Kamenici a rychlá, technicky nenáročná trať mistrovského maratónu v Českých Budějovicích. Přesto je spojuje jméno vítěze Pavla Boudného, který dokázal porazit téměř kompletní domácí maratónskou špičku

Českobudějovická trať byla pro mě velkou neznámou, podle mapky minimum asfaltu, téměř vše v lese, podle profilu dvě větší stoupání, z nichž to druhé, dlouhé cca. 20km zamířilo na vrchol Kletě až do nadmořské výšky 1.083m. Do Budějic jsem přijel již předem poražený (měsíc jsem nezávodil, přibral 3kila, tréninky byly spíše kochací a taky jsem jezdil s dcerou po výletech). Vyrazil jsem už v pátek s mezizastávkou v Berouně, kde jsem si střihnul 50km okruh (viz Velo 7-8/2004) a díky rozsáhlému bloudění si psychicky rozhodně nepolepšil:-). Noc jsem strávil v Bavorovicích (kousek od ČB) a musím přiznat, že nocleh v autě není z nejpříjemnějších. Ale minimálně tři hodiny jsem naspal:-)

Start mistrovského závodu byl v 10:30, v 11:00 pak na trať vyjeli aktéři krátké 55km verze. Díky začátku posunutému na rozumnější hodinu, mohla spousta lidí přijet až v den závodu. Záhy po probuzení a náhodnému nalezení areálu startu závodu jsem se odprezentoval (místo obligátního trička byla v igelitce celkem povedená kšiltovka, dále pak budvarovský bidon a gel od Enervitu).

Při rozjíždění jsem vyrazil na trať s foťákem, abych udělal pár snímků „bikerů v akci“. Takže na start jsem se klasicky dostavil jako jeden z posledních – což se i přes tvrzení moderátora o opaku – ukázalo jako chyba, více dopředu jsem se po startovním výstřelu neprotlačil. Po špuntu vzniklém při výjezdu ze stadionu, se upalovalo cca. 3km po asfaltce přes Šindlovy dvory, kde byly přes cestu dřevěné retardéry, na kterých – dle odposlechnutého hovoru ve sprchách – kdosi hodil saltíčko.

Za rybníkem se odbočilo do terénu, občas blátivější úsek a podklad s měkkou konzistencí, takže jsem si liboval, že jsem obul ostřejší vzorek. A jak už tomu bývá zvykem, odzkoušený tlak v pneu jsem těsně před startem „drobet“ zvýšil, aby to lépe svištělo. Vše ale stále prakticky po rovině (první stoupání přišlo až někdy na 15km) Jelo se rychle a předjíždět se prakticky nedalo. Měkčí podklad vystřídal panelový úsek a lá Jizerská padesátka (ostatně tu mi místní trať občas připomínala). První občerstvení přišlo překvapivě už na 13km, kde stavěl málokdo. S prvními kopci se objevili i bolesti zad, z čehož se časem stala chronická záležitost a nepomáhalo ani několikeré zastavení a protažení.

Úvodní kilometry jsem trávil za zády borce jedoucího v teniskách, který měl v bahýnku a na kořenech jisté problémy s technikou a tak jsem si říkal, ať už přijde kopec a já ho můžu předjet. Nakonec se ukázalo, že právě ve stoupání je nejsilnější a tak jsme jeli pořád pospolu, což mě psychicky ničilo (přece mám tolik natrénováno a o novém kole ani nemluvě…:-). Když se začalo pomalu stoupat, tak na nás z houštiny vyrazila doga velikosti menšího jelena a s pěnou u huby nás div nesežrala. Vřele jsem jí doporučil ať zkusí někoho výživnějšího jedoucího za mnou (není nad to, vyrazit si v sobotu na houby se psem na volno bez náhubku…). O chvíli později byla naše skupinka předstižena borcem valícím si to do kopce na krosovém kole s pevnou vidlí – ani to vám na psychické pohodě nepřidá. To už přišlo na řadu první větší a prudší stoupání, kde jsem musel slézt z kola, ne ani tak pro náročnost výjezdu, jako spíš abych chůzí ulevil trpícím zádům (a taky odpustil trochu vzduchu z přehuštěné zadní pneu).

Na cca 40 km přišla veselá chvilka – jeli jsme ve třech celkem rychle po mírně klesající vrstevnici a najednou se ozvala šílená rána. Doslova mi explodovala duše na předním kole a to tak, až vyrazila plášť z ráfku. Ten zůstal jednou patkou na ráfku, zatímco patka druhá volně plápolala vzduchem. Stačil jsem to bez následků ubrzdit. Stát se toto o kus dál při sjezdu na asfaltce v 60km rychlosti, tak nevím nevím… Prostě se mi asi při huštění zasekla ručička na manometru a já tam napral víc tlaku než je zdrávo:-) Druhá věc je ta, že během posledního měsíce jsem lepil duše Maxxis ultralight asi osmkrát, když jsem předtím neměl 14 měsíců ani jeden defekt. Asi únava materiálu – třeba jsem lepil díru objevivší se ve „sváru“ duše (že by ony duše řídly jako spodky Varla Frištenského?). Tady to ovšem byla třiceticentimetrová škuba…. Po bleskurychlé (cca 10minutové:-( výměně duše jsem se vydal stahovat manko a nespočet bikerů, kteří mě předjeli. Po chvíli se konečně objevil bufet – na 42 km!!! Ještě, že vozím 2l vak, jinak bych vprostřed hvozdů zhynul žízní. Tady jsem vypil snad litr čisté vody a vzal si jeden ze dvou banánů, které byly pro závodníky přichystány….

Začalo předlouhé stoupání na Kleť, místy terénem, více však po asfaltu. Cítil jsem se trochu líp a tak jsem za to trochu vzal, abych po pár km zjistil, že nová duše (tedy už také lepená) jaksi netěsní a že jedu po poloprázdném kole. Další duši jsem neměl a lepit pomalý a těžko identifikovatelný defekt se mi nechtělo, a tak jsem si řekl, že budu raději každých 10km dofukovat (nakonec jen 3x, únik vzduch se zpomalil). Nicméně ze sedla jsem už raději nejel, abych přední kolo moc nezatěžoval. To mě psychicky dorazilo, ke všemu záda bolela tak, že do kopce jsem doslova trpěl a musel několikrát zastavit a protáhnout se. Takže jsem chtěl už jen ve zdraví dojet. Ovšem nebyl jsem na tom nejhůř – předjel jsem jednoho z favoritů Tomáše Trunschku, který byl asi zcela prošitý.

V jedné zatáčce na úzké asfaltce v lese, kam by snad auta normálně neměla, nás překvapila Oktávka v protisměru (houbaři?). Naštěstí jsme se vyhnuli. To v prudkém sjezdu po lesní cestě asi na 70km to už bylo dobrodružnější – proti se vynořil traktor a za ním jakýsi obrovský kombajn zabírající celou cestu. Takže taktak zabrzdit a z kola dolů a obejít ho strání…. Po vrchařské prémii na Kleti následoval jeden z mála techničtějších sjezdů po kamení. Jinak většina trati (nahoru i dolů) se sestávala z delších úseků, kde se dalo plynule jet. Několikakilometrový sjezd z Kleti však nebyl vůbec špatný.

V poslední třetině byl v cestě i jeden brod – hluboký tak akorát pro nabrání vody do treter resp. tenisek. Vlastně celý závěr byl hlavně z kopce či po rovině. Zpestřením byl úsek s několika betonovými přejezdy říčky v turisticky frekventované oblasti. Posledních 10km se pak jelo po úvodním úseku, ovšemže v opačném gardu. Do cíle jsem dojel téměř tradičně osamocený s potupným časem a neuvěřitelným odstupem jedné hodiny na první ženu…. S Julií Pekárkovou jsem na Malevilu dojel společně, tady jsem od ní dostal 45 minut…

Co dodat? Pokud je jedním z cílů ČP v maratónu nabídnout závodníkům co nejrozmanitější tratě, pak se to daří maximálně. Trať budějovického maratónu patří mezi ty méně náročné a to jak povrchem, tak profilem (byť se stoupalo proklatě vysoko) či absencí technických pasáží (průměrná rychlost vítěze byla bezmála 30km/h). V značení trati jsem nezaznamenal problémy stejně jako u pořadatelské zajištění na různých odbočkách či při průjezdech vesnicemi. Absence záchranářů nevadila, jelikož rizikových úseků bylo naprosté minimum (za ty nepovažuju dva přejezdy železniční tratě – nevím jestli po ní jezdí vlaky, vypadaly tak nějak opuštěně:-)

Co ovšem považuju za bezmála tragické, to byly občerstvovačky. Umístění první použitelné na 42km jsem již zmínil, druhá byla na Kleti (cca 66km) a poslední byla zároveň tou první na 13 resp. 82 km. Navíc nabídka byla ve srovnání s podobnými podniky podprůměrná.

Atraktivita trati….příroda CHKO Blanský les je krásná, občas se naskytl pěkný výhled do kraje…z pohledu turisty OK, z pohledu závodníků nevím… Nebýt úvodních nezáživných 10km, tak bych byl spokojen. Bylo to takové plynulé, rytmické, bez velkých změn, se spoustou dlouhých úseků. Ján Svorada musel asi být spokojen (nedávno si někde stěžoval na kořeny v Brdech). Zázemí závodu bylo na atletickém stadiónu a neviděl jsem nějaké problémy.K dispozici bylo mytí kol, sprchy se studenou vodou díky teplému počasí až tolik nevadily. Jídla a pití byl dostatek – čepoval se překvapivě Budvar:-) K dispozici byly opět masáže zdarma od Palestry a byl by hřích to nevyužít:-) Celkové pocity mám rozporuplné, blamáž z vlastního výkonu mě bude strašit ještě dlouho, ale kdo ví, třeba mě za rok severní vítr zanese opět na jih:-)

Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz