| [22.05.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4906×; Mountainbike.cz] |
| Druhé pokračování Českého poháru MTB alias Budvar MTB Maraton Cup 2006 se odehrálo tuto sobotu v Mostu. Místní pořadatelé přichystali již pátý ročník tohoto závodu. Stejná číslovka se vyjímala i na graficky povedeném triku, které účastníci našli v nafasované igelitce společně s bidonem od Budvaru a kloubovými tabletami Gelactiv. Pro bikery byly připraveny tři tratě – 22 km (hobby), 47 km (klasik) a 94 km (extrém), z nichž pouze ta nejdelší měla pohárový punc. Na stránkách závodu najdete „kvíz spokojeného maratónce“, kde vás čeká 14 otázek, na něž si můžete v cíli odpovědět. Měli pořadatelé pravdu? Myslím, že obstáli na výbornou. Je vidět, že závod je připravován z pohledu závodníka a na výsledku je to znát. Nejen na trati – obtížnosti a atraktivitě – ale i na zázemí. Za skvělý nápad považuji umístění centra na hipodrom. Obrovské parkoviště těsně u areálu, všude spousta místa, luxusní sprchy i záchody, dojezd na hipodromu před hlavní tribunou… (možná kdyby se sázelo i na cyklisty, mohly by vzniknout i podobné areály primárně pro cyklistiku:-) Stejně jako na první pohárové akci v České Lípě, ani v Mostu nebyla účast v hlavním závodě nejvyšší (cca 80 lidí, dokončilo 53). Což je ovšem trochu smutné – pohár nepohár – mostecký maratón si určitě zaslouží účast vyšší. Trať 47 km dokončilo 163 lidí resp. 99 na trati 22 km. Kdo nejel, může jen litovat. Hlavní 47 km okruh (pohár se jel stejně jako v úvodním podniku v Lípě na dvě kola) byl omotán kolem půlky Mostu. Stálé zvuky a ruchy města vyvolávaly jakousi jistotu, že nejsme daleko od civilizace a nemůžeme se ztratit, pomoc je nablízku… a tak podobně:-) Přestože u nás pršelo, celá mostecká trať byla suchá a tvrdá. Dominantním prvkem trati jsou singltracky (jednomužné stezky), charakteristické spíše pro krátké XC okruhy. Tady zabírají velkou část trati. Mají podobu lesních cestiček, těžkých trialových úseků, někdy si zase připadáte jako v městském parku. Málokdy před sebou vidíte úsek delší než 30 metrů. Stále je to nahoru a dolu, doprava, doleva, vracečky o 180 stupňů, prudké sjezdy s navazujícím stejně prudkým výjezdem jen pomocí sjezdem získaného zrychlení… Výjimkou je několik úseků hned po startu, před cílem a pak jediný rovinatý úsek kolem nádrže Matylda (kde ovšem foukalo tak silně, že o nějakém odpočinku nemohlo být řeč). Jak jsem již zmínil, na startu nás stálo cca 80, takže nebylo nutno se někam tlačit. Přede mnou stála Barbora Radová a tak jsem si umínil, že se jí pokusím udržet. Start, výjezd do kopce z hipodromu a pak na horizont s hezkým výhledem po kraji. Fouká prudký vítr, držím se v háku, nicméně po chvíli se startovní pole trhá a v dlouhém sjezdu po louce, tvrdé jako mlat, mi Barbora mizí, zatímco já nadskakuju na každém z miliónu hrbolů. Po prvním průjezdu vinicí se pokračuje opět na otevřeném větrném úseku s výhledem na hnědouhelnou důl. Na cca 5. km se vjíždí do lesa a na řadu přicházejí zmíněná singltrackové představení. Hned z kraje se blížím k prvnímu odpadlíkovi (že bych jel tak rychle?) A on to Aleš (jeden člen osazenstva našeho vozu), kterému je nějak blbě, takže čeká na Ivču jedoucí krátkou (krátká trať startovala 5 min. po nás), aby jí dělal sparingpartnera a vodiče. Po prvním prudkém výjezdu to začíná: střídají se skvělé sjezdíky a následné (ne už tak skvělé) výjezdy. V jednom výjezdu se otevírá pěkný „trikolórový“ výhled na Most: červené střechy domů starého města, nad tím bílé paneláky a nahoře šedomodrá obloha. Ale to už jsem u „Velké Moiry“, u jednoho hlavních taháků pro diváky. Tento trialový úsek si nechávám ujít ze sedla a raději si ho užívám pěšmo… Ve spodní části, v takovém kaňůnku, se už jet dá. Zbytky několik lávek a umělých skoků naznačují, že zde asi bývalo zázemí místní freeridové crew. V následném výjezdu mě předjíždí první borec z krátké trati (jedoucí s pevnou vidlí). Naštěstí jeho následovníků není až tolik – do konce první kola mě jich předjíždí přibližně dvacet. Nahoře, kousek za rybníčkem plným skřehotajících žab málem zakufruju, když mě zmate chlapec, tvářící se jako pořadatel. V druhém kole na stejném místě již leží natažené mlíko… Naštěstí jsem „spolucestujícími“ upozorněn a vracím se na trať. O kousek dál jsem se totálně probrán, když mě jakýsi zákeřný hmyz bodá do levé bradavky:-( Následují další skvělé úseky, kde jezdím v čele skupinky – ostatní mě pravděpodobně na úzké trati nemůžou předjet. Když se cesta rozšíří, první se přese mne přežene dres Uniqy a v něm Martin Pleschinger. Bystře se ptám, jestli zakufroval, jenom zamručí, takže asi ano… Následuje Malá Moira, což je sjezd, který se už dá dát:-) Pouze za sebou cítím někoho ambiciózního a z krátké trati, tak předstírám problémy a pouštím ho před sebe. Zajímavá je též téměř kolmá stěna, cca 50 metrů dlouhá, která se jede směrem dolů. Ani tady nepadám. Blíží se autodrom, projíždíme dírou v plotu a dáváme si nerovný souboj se silničními motorkami: ony na okruhu, my nad nimi na luční cestičce (ovšem kravál z motorek se rozléhá i naproti na Hněvíně, místní to asi nemají jednoduché…). Následuje rychlá cesta k nádrži Matylda. Ta je v obležení rybářů. Na druhém břehu můžeme vidět šťastlivce, kteří mají již půlku cesty okolo nádrže za sebou. Nám fouká vítr proti (fouká proti ve všech směrech), takže do háku. Cestou mě zaujala fanynka Michelin MTB teamu. Seděla v dvoudílných plavkách v rybářském křesílku a jen dvě pneumatiky kolem pasu vyjadřovaly tichou podporu tohoto týmu:-) V háku s borcema s krátký až do konce nevydržím a odpadám. Za Matyldou se jede kolem několika hasičských aut. Probíhá zde nějaká hasičská soutěž (Most měl asi sportovní sobotu – kromě nás a zmíněných motocyklů a hasičů, to byli i RC automodeláři na miniaturní terénní trati cca 4 km před cílem). To už jsme pod Hněvínem, kde nás nejprve čeká Krpál. Což je proklatě prudký krpál, který je nemožné vyjet, proto za jeho vyjetí pořadatelé nabízejí slevu (1× vyjetí) resp. celé startovné zdarma pro příští ročník (2× vyjetí). Na ten trik jim neskáču a neplýtvám silami v nerovném souboji člověka s přírodou:-) Nahoře se ptám zapisovatelů v křesílku, jestli to už někdo vyjel. Jeden z nich duchapřítomně odpovídá: „Jsi první co to nevyjel“ :-) Na vrcholku Hněvína se občerstvuju a následuje několik dalších trialových úseků (dvakrát slézám). Nicméně ten krátký prudký na jakési bílé hlíně úspěšně dávám – sjet se dá pouze řízeným smykem. Zválené křoví ve spodní části však vypovídá o méně úspěšných pokusech:-) Jsme nazpátek ve městě. Proplétám se mezi garážemi a pak stoupám po asfaltu na občerstvení u kurtů. I tady fouká nepříjemný protivítr, navíc jedu sám. Domácí borec na karbonové Meridě nemá dle svých vlastních slov svůj den a tak mu odjíždím. Přichází skvělý úsek, pro který jsem vymyslel krycí jméno „Urnový háj“. Úzká dlouhá rovná stezka resp. sjezdík v habrovém lese (nevím tedy, co to bylo za stromy, podvědomě mě na mysli vytanulo slovo habr). Dole je však nečekané esíčko, takže to beru středem a jeden malý habřík ohýbám. Chvíli na panelech do kopce – opět v protivětru, sjezd mezi vinicemi, výšlap u modelářů a stoupání k cíli prvního kola. V protisměru sjíždějí po louce borci, co mají za sebou první km z kola druhého, vidím dres Bikeranche. V naší stopě předjíždím účastníky Hobby jízdy na 22 km (aspoň někoho, je to povzbuzující:-) Trať je zde široká, takže si nijak nepřekážíme. Padák na zádech jednoho z jezdců v podobě rozepnuté větrovky tak nějak vystihuje atmosféru této jízdy. Najíždím na hipodrom a společně s borcem v dresu Scania Vella Apache načínáme druhé kolo. Apač odhazuje servismanovi dvě píchlé duše a po pár km mi ve stoupání na vinici uniká. To už se na mě zezadu docvakl borec na zeleném Amuletu (jména na startovní číslech jsou sice hezká, ale spíš bych je uvítal někde na zádech) Nad vinicí jdu močit, Amulet získává náskok 35 vteřin, budu ho tedy dotahovat. Což se stane až po 10 km v sérii sjezdů a výjezdů – to už mám pár km za zády Barboru Radovou (pravděpodobně taky někde zakufrovala, po trati jsem jí nic opravovat neviděl…). Nebylo by to špatné vytvořit s ní tandem (myslím v tomto závodě :-), ovšem blíží se občerstvovačka, kde musím zastavit pro vodu (ze sladkých iontů a gelů mi je totiž grcno) no a mezitím mi nápad s tandemem vyfouknul Amulet a s Barborou na stroji KTM mizí za horizontem. U Matyldy již rybáři zmizeli a na druhé straně jede zmíněná dvojice s náskokem více jak 2,5minuty (stopuju si to ke stožáru el. vedení). Takže až do konce to bude sólo jízda. Ve sjezdu z Hněvína čeká krvechtivý fotograf, takže raději slézám a vydávám se na pár posledních km. V urnovém háji málem srážím náhodného chodce a snažím se dodržet čas do 5:30. Nakonec z toho je 5:22, v cíli se právě vyhlašují první kategorie, akorát stíhám na stupních vítězů Ivču, která na 47 km trati skončila druhá. Jdu na dopingovou kontrolu (tak je značena cesta k sprchám) a ve sprchách umístěných ve „Vážírně“ si dopřávám vskutku luxusní očistný zážitek. Vůbec bych se nedivil, kdyby na mě zpoza rohu vykouknul Láďa Mrkvička, známý herecký představitel žokejů. Ještě pár minut na jídlo – je připravena i bezmasá varianta, takže neváhám nad výborným zeleninovým rizotem, místo piva-lima fasuju na lístek kapučíno a při příchodu na parkoviště zjišťuju, že naše auto je jedno z posledních. Žádná afterparty se nekoná a tak s prvními kapkami deště zvedáme kotvy. Mostecký maratón patří jednoznačně k těm nejzajímavějším, co jsem jel. Má velice specifickou trať, žádné velké kopce, žádná dlouhá stoupání. Spousta singletracků přímo vybízí k opakovanému projetí. Nejen závodníky, ale i „vychutnávači“. Trať je značená žlutými šipkami na stromech i na zemi, dokonce má své značení v podobě cyklostezky (nevím tedy jestli celá, nebo jen úseky). Nicméně při závodě se žlutá barva nejeví příliš výraznou. Na pár úsecích jsem si nebyl jistý, jestli jedu správně. Mnohé zachraňovalo mlíko (v provedení „Author“ a „Budvar“), zbytek pak dostatečné množství pořadatelů rozesetých po trati a také několik policistů na přejezdech silnic (někde ovšem nedokázali ukázat směr jízdy, což zvláště ve sjezdech příjemné nebylo). Taktéž bych vítal před některými úseky výstražné vykřičníky – třeba takové, co byly poněkud zbytečně u bezproblémového brodku. Záchranáře jsem viděl pouze na „Moiře“, přestože kritických úseků bylo více. Perfektní zázemí jsem již zmiňoval – takto se jevilo až předimenzované (ale proč se alespoň někde nenechat rozmazlovat). Jinak tomu může být už za rok, kdy se na start hlavního závodu místo 80 lidí postaví třeba pětinásobek, což bych mosteckému maratónu přál. Autor článku: Petr Pražák |