[24.05.2007 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 791×; Mountainbike.cz]
O minulém víkendu bylo v Brdech rušno – kromě mediálně sledovanější návštěvy americké radarové delegace se zde konal závod Trans Brdy zařazený do Maraton série Poštovní spořitelny. Náves v obci Lety u Prahy se zaplnila stovkami bikerů, které přivítalo krásné slunečné počasí. To slibovalo poněkud jiný zážitek než malevilský očistec z předešlého týdne. Nicméně jedno společné oba závody měly – moderátora DJ Rouru:-)
Na trať o délce 62 km vyrazilo ve dvou vlnách s pětiminutovým odstupem (počítal se samozřejmě čistý čas) přes pět set závodníků. Po zaváděcím asfaltovém kilometru za autem se najelo do terénu a začalo snad 10km stoupání. Ideální začátek – kdo chtěl mohl předjíždět, což samozřejmě chtěli všichni:-) ale málokomu se to dařilo. V jednom z nejprudších úseků začal borcovi přede mnou v kapse u dresu vyzvánět mobil, kupodivu to zvednul a řekl:
a) teď nemůžu, zavolej později
b) ahoj Láďo, nechtěl jsem tě ráno budit, byla to fantastická noc
c) rozumím: 300 cihel, 2 pytle cementu, sádrokarton a krbová kamna
d) za 5 minut jsem tam
Stoupání ovšem nebylo monotónní – střídaly se prudší pasáže s úseky po vrstevnici, terén s asfaltem. Pak bohužel kopec skončil a na řadu přišla hlavní hřebenová část. Terén byl mírně zvlněný, takže se jelo dost rychle a postupně se přese mě začal přelévat jeden biker za druhým (cca 10 kousků). Před závodem jsem slyšel cosi o kořenech, které loni dokázaly poškádlit i Jána Svoradu. Ty se objevily až cca na 15km, tento první úsek byl brán jako příjemné zpestření. Postupem času ale už kořeny tak vítané nebyly. Na mysli mi vytanula otázka, proč se v terénu vůbec trápíme na hardtailech… Zatímco přede mnou se elegantně v sedě přeléval přes kořeny borec na Epicu, já za ním trpěl. Jak fyzicky, tak psychicky:-) Chvílemi jako bych mezi stromy zahlédl vlasaté hochy ze Sepultury a slyšel jejich „Roots, bloody roots“.
V té době jsem se pohyboval dle hlášení pořadatelů na první občerstvovačce okolo 45. místa. Přestože v této fázi závodu už chyběla dlouhá stoupání, trať rozhodně nudná nebyla. Úseky s kořeny či kameny se o zábavu postaraly. Rozjímal jsem nad Epicem a pak jsem si vzpomněl na bike Rocky Mountain, který nám visí vylepený v práci na WC. No i na něm bych si to dovedl představit… A co se nestalo – chvíli poté se kolem mě přehnal borec přesně na tomto kole! Včetně vidlice s javorovými listy. Nekecám.
To už jsem měl za sebou první zastávku způsobenou problémy s řazením. Ukázalo se, že po Malevilu vyměněná lanka ještě trochu pracují, takže na každém kořeni mi přeskakoval řetěz z jednoho pastorku na druhý, na řidítkách to doladit nešlo, takže po půlhodinovém nadávkovém monologu jsem tedy na ty dvě vteřiny zastavil a doladil to kolečkem na šaltru:-)
Závod pokračoval v podobném duchu dál – po krátkém sjezdu se za asistence záchranářů vjelo na cestu sypanou žlutými kamínky a pak to přišlo: čtveřice jezdců přede mnou se zastavila. „Je to od nich hezké, že na mě čekají“, pomyslel jsem si. Bohužel jsme přejeli odbočku a jak se později ukázalo, nebylo to poprvé a nebyli jsme rozhodně sami….
Značení trasy si zaslouží samotný odstavec. Žluté šipky namalované na hnědých stromech opravdu moc viditelné nebyly – přitom by stačila bílá kontura a hned by to bylo o něčem jiném… V první části značení člověk nevnímal, nahoře jsem jel sám, takže jsem se musel snažit. Stále ve střehu, hlavně v rychlejších pasážích to dělalo problémy. Chybělo mi i mlíko (až na výjimky) coby zátaras „tudy ne“. Zvláště na odbočkách z hlavní cesty. V jednom prudkém sjezdu zakončeném téčkovou křižovatkou jsem musel před stromem dokonce zastavit a zjišťovat, na kterou stranu ukazuje šipka schovaná ve stínu… Po pár km jsme opět mimo, vezu se někomu za zády a značení nikde…za chvíli jsme opět na cestě, kolem nás spousta jezdců (v cíli mi pak tachometr ukazuje 65km a ve výsledkovce 54. místo, takže bloudění si vyžádalo nějaké pozice…).
Přejíždíme silnici a přichází dlouhý padák – rychlost vystoupala na 65km/h, následuje dlouhé stoupání na druhou občerstvovačku. Do kopce mi to jde opět lépe, nahoře popiji lahodné vody a dle profilu by se mělo skoro jen klesat. Na řadě jsou skvělé úseky, všechno sjízdné. Kousek před brodem ve sjezdu míjíme v rychlosti odbočku, která se ukazuje jako falešná, o 50m dál je už zátaras z mlíka a pouštíme se dolů k brodu, který raději přeskakuji po kamenech. Jede se po krásných singltrackách, ovšem po chvíli opět stojíme uprostřed lesa, cesty ani značky nikde nevidět…naštěstí nás tam je snad deset, rychlá rojnice vše řeší, značka je nalezena a může se pokračovat. Krátké stoupání po asfaltu, pak opět dolů, mezi stromy a na mýtinkách probleskují kdesi hluboko pod námi vesnice. Je to skvělá euforická jízda – sjezdy si fakt užívám.
Už jsme téměř dole, napojujeme se do protisměru prvního úseku, když si uprostřed cesty objeví pán na kole šněrující si to přímo proti nám… Biker přede mnou brzdí, co to dá, smyk vpravo, smyk vlevo, pán je v klidu… to už je vyhlášen pořadateli či diváky, ovšem pozdě… kdybych jel první já, tak se určitě smotám… Trasa pokračuje podél Berounky, přes tunýlek pod železniční tratí, mám pocit že jezdci s širšími řidítky či klaustrofóbií museli mít problém. Už jen výběh po schodech, trochu asfaltu a cíl…
V prostoru cíle je vše na skvělé úrovni: stánky s jídlem, pitím, sportovními doplňky, výživou, výsledky na monitoru i na nástěnce. Moderátor odkazuje kamsi na sprchy ale ty nejsou potřeba:-) Tři jídla bez fronty jsou nadstandardem (ovšem s nostalgií vzpomínám na Ralsko 2005, kde bylo k dispozici i bezmasé jídlo – famózní buchtičky s krémem:-)
Trans Brdy jsou skvěle zajištěný závod v perfektním prostředí, s perfektní trasou. Závod není extrémně technicky náročný a těžký, trať se mi vskutku líbila a to včetně obávaných kořenů, tvořících menší část trasy (navíc byly citlivě zařazeny v různých meziúsecích). Co ovšem zaráží – při vší skvělé organizaci, včetně důsledné přípravy – bylo značení trati, což jsem nevnímal jenom já. Nevím, zda-li byly problémy s mlíkem – třeba přeznačování turisty, ale málo čitelné šipky na stromech či v několika případech absentující viditelnější upozornění na změnu na trati (hlavně odbočky, nebo mlíko na křižovatkách) byly malým (ale snadno odstranitelným) stínem na jinak skvěle zajištěném MTB podniku. Dospělejším bratrem Trans Brdy je srpnový 105km dlouhý Ravo Extreme Bike Brdy. Třeba se tam uvidíme.
P.S. Ještě tedy nevím, budu-li mít v té době řidičák. Nikdo mi neřekl, že v Praze jsou všude kamery a tak jsem si to elegantně šinul volným levým pruhem, podivujíc se nad nezvyklou ukázněností pražských řidičů. A proč jsem byl na Mělníku vyfocen před přejezdem, taky nechápu…
Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz