Když jsem zaregistroval existenci závodu Okolo republiky, zpozorněl jsem, jelikož podobný podnik mě už dlouho lákal. Dvě varianty závodu: 1000 a 1400 km, přičemž trasu si každý plánuje sám, nutné je jen projetí kontrolních bodů umístěných v nejsevernějším, nejzápadnějším, nejjižnějším a nejvýchodnějším místě republiky. To se jevilo jako skvělé. V letošní specifické sportovní sezóně by to byla nová zkušenost, navíc bych to jel v nezávodním tempu.

Stránky závodu jsem zpovzdálí sledoval a případnou registraci nechával na poslední chvíli. Nicméně jsem tomu přípravu nijak nepodřizoval, jarní kilometry jsem najížděl až v červnu, čirou náhodou v Podkrkonoší (zavítal jsem i do místa startu do Žacléře, aniž bych v té době tušil o existenci závodu). Přes prázdniny to byla hlavně celodenní turistika – Krušné Hory a 14 dní před závodem Slovenský Ráj. Tam jsem se definitivně rozhodl a provedl registraci, a to na dlouhou trasu s tím, že v případě nějakého problému mohu přestoupit na trasu kratší (pravidla to umožňovala). 

Bohužel pobyt na Slovensku byl zakončen účastí na svatbě mého kolegy, což by normálně nebyl problém. Nebýt ovšem dalšího kolegy (viník se musí najít), který na stůl přinesl lahev Muškátu žltého. Následovala rychlá konzumace tehdy ještě lahodného moku. Později se z toho vyklubala regulérní otrava alkoholem, která mě postihuje max. jednou za 10 let. Ze zkušenosti vím, že doba rekonvalescence je pak cca 14 dní, což ovšem kolidovalo s termínem závodu. Ale nakonec jsem si řekl, že mi celodenní pohyb na čerstvém vzduchu jen prospěje.

Jelikož s podobnými podniky nemám žádnou zkušenost (naposledy jsem venku spal v roce 1990 při cyklovýletě do Berlína na koncert Pink Floyd), zapátral jsem po nějakých informacích na internetu. Všechny podstatné lze nalézt na webu bike-forum.cz, kde jsem v jedné z diskuzí narazil na blog Aleše Zavorala a také na stránky bikepacking.cz (jedna z redaktorek, Líba Rodová, závod taktéž absolvovala). Z Alešova webu jsem pochopil, že je důležité spát co nejméně a nešetřit na výbavě. Na stránkách Líby resp. bikepacking.cz jsem se inspiroval ohledně doplňků a zakoupil lehký zámek hiplok (asi zkratka hipsterský zámek) a tzv. žďárák (ochranný pytel na spacák).

V týdnu před závodem jsem pořídil zadní nosič na kolo, brašnu na nosič, brašnu na přední rám, nepromokavé návleky na tretry a originální nepromokavé kraťasy. Trasu jsem měl již naplánovanou předem, použil jsem osvědčenou kombinaci mapy.cz + komoot.com a vytvořil celkem pět etap o délce 270-330 km. Nikdy jsem sice neujel najednou více než 280 km, ale tady nemělo jít o závodní tempo. Navíc bych na to měl mít celý den (při plánované průměrné rychlosti 20 km/h cca 16 hodin denně; ale ve skutečnosti jsem věřil v lepší průměr). Na poslední chvíli před startem jsem si vytvořil ještě záložní trasu s názvem Okolo_zkratka.gpx, což byl cesta z nejjižnějšího checkpointu ve Vyšším Brodu přímo do cíle v Žacléři.

Počítal jsem, že jednu naplánovanou etapu ujedu za den, a podle toho jsem předběžně zvažoval spaní. Na kempy v Chabařovicích, Kdyni, Landštejně a v Třinci nakonec nedošlo. Nicméně ve výbavě mi nechyběl spacák a samonafukovací karimatka, které mi zapůjčila manželka, coby zkušená účastnice expedic “Výlet na Okoř” a “Přes noc na zahradě”. Zároveň mi názorně předvedla, jak se dotyčné propriety používají a hlavně skládají zpět do obalů. Na poslední chvíli mi ještě přibalila nafukovací polštářek, který se nakonec velice osvědčil. 

Samotná taktika pro závod byla jasná:

1. jet výlučně po českém území 
2. co nejvíce se vyhýbat státním resp. hlavním silnicím
3. pokud to půjde, preferovat cesty, po kterých jsem ještě nejel (“sbírání dlaždic” na statshunters.com)

Takže žádný závod s co nejkratší trasou a s co nejméně kopci, ale víceméně vlastivědná jízda s poznáváním nových lokalit v jednom balení se sportovním výkonem. Nicméně malý cíl jsem si dal – být do TOP 10 (počítal jsem s tím, že část lidí odpadne:-)

První ostrou jízdu jsem absolvoval v pátek večer – a sice kolem sídlištního bloku, abych otestoval, jak se mi jede s nákladem resp. uchyceným spacákem a karimatkou. Tretrami jsem narážel do brašny a spacák zase překážel stehnům – po drobných úpravách (posunutí spacáku za karimatku) se zdálo vše funkční. Pro jistotu jsem ponechal i zadní blatník, který neváží nic a ani zásadně nezhoršuje aerodynamiku kola:-)

Použitá brašna na zadní nosič Arsenal má dvě kapsy velké a dvě malé. Jedna velká byla určena pro suché oblečení (2× kraťasy, 2× dres, triko a trenky na spaní, ponožkoboty skinners, nepromokavé ponožky a cykloponožky). Druhá velká pro mokrou sekci – pláštěnka Force s ustřihnutými rukávy, nepromokavé kraťasy, náhradní duše, náhradní skládací plášť.

Jedna malá kapsa na tyčinky a gely, druhá kapsa na hygienické potřeby – vlhčené ubrousky, krém sixtus na třísla a zadek, další krém na ošetření po jízdě, krém na opalování resp. proti spálení, lahvička s Francovkou na namožené svaly, pasta, kartáček, kontaktní čočky, sprej na astma. Ještě jsem přibalil sichrhajsky a několik stahovacích pásků.

V přední kapse jsem měl velkou powerbanku a záložní světlo, pod kapsičkou uchycený žďárák. Celková hmotnost kola i s nákladem včetně vody byla minimálně dvacet kilo… Chvíli jsem koketoval s využitím camelbaku (dva litry vody k dobru), ale zátěž na zádech mi nedělá dobře, takže jsem od nápadu ustoupil.

Ráno v pět jsem vyrazil po hradecké dálnici směr Žacléř. U prezentace jsem byl jako první, převzal tašku s reklamními tiskovinami, čip a dvě cyklolahve. Přeparkoval jsem na sběrné parkoviště, kde už bylo plno. Hemžilo se to tam opravdovými závodníky – k mému překvapení jsem zahlédl karbonová kola s karbonovými ráfky či časovkářské nástavce. Nechyběla však ani horská kola na standardních horský pláštích, obložená velkými karimatkami a spacáky.

Vedle mě byl naopak borec s klasickými brašnami na nosiči, další měl na kole blatníky, takže jsem si připadal trochu normálněji. „Mám jenom jedny kalhoty, pojedu na hulváta” tvrdil borec od vedlejšího auta. Jelikož jsem počítal s pětidenní jízdou, měl jsem vše dvakrát, to samé pak přichystané v tašce určené na checkpoint ve Vyšším Brodu, v nejjižnějším bodu republiky.

U startu jsem si otestoval apku na online tracking a zařadil se na startovní nafukovací bránu. Původně jsem si myslel, že někteří střelci vůbec netuší do čeho jdou – absence tašek, nosičů i jiné bagáže. Vypadalo to, že se chystají na nedělní vyjížďku na Kokořín. Dnes už vím – mj. po shlédnutí záznamů jízdy na serveru Strava –  že to byl z jejich strany záměr. Doopravdy jeli téměř nonstop.

DEN PRVNÍ

V sobotu 22.8. krátce po desáté bylo odstartováno. Po sto metrech na křižovatce tři čtvrtiny startovního pole odbočují vpravo směr Polsko, zbytek to pak otáčí doleva do vnitrozemí, včetně mě. Po pár desítkách metrů se mi překvapivě všichni vzdalují, jako by se jel nějaký závod:-) Ve sjezdu až do Trutnova stále vidím záda posledního závodníka, který však při nájezdu na hlavní odbočuje vlevo, takže dál již jedu sólo. Jede se po hlavní, takže je docela provoz, ale odsýpá to, po deseti kilometrech mám průměrnou rychlost 28,5 km (aby ne, když převážná část byla z kopce).

Zastavuji na první močení (problém se dle diagnózy jmenuje urgentní mikce, která je způsobená zmnoženou nervovou pletení v oblasti pánve, takže při nízkých intenzitách musím co chvíli stavit u krajnice…). Vzápětí mě předjíždí jeden ze závodníků, který asi jel za mnou (nebo zabloudil) a se kterým se po chvilce potkáme u semaforu na opravované silnici (jinak jízda v háku je zakázána). Prohodíme pár slov a v půlce věty zjišťuji, že na křižovatce jedeme každý jiným směrem – on po hlavní, já sjíždím na vedlejší. Pomalu je čas oběda, tak se zakusuji do energetické tyčky, ale asi obsahuje stopy lískových oříšků, protože vzápětí přichází lehké astmatické problémy, ale díky pomalému tempu to po chvíli rozdýchávám.

Cestu trochu znám, počátkem června jsem byl v nedalekém Hostinném na tradičním jarním najíždění kilometrů. Projíždím na opravovanou uzavřenou silnici, takže najednou zcela bez provozu. Přichází první ostřejší brdek (což je jedna z nevýhod vedlejších silnic, kde prostě o větší utahováky není nouze). Zkouším jet ze sedla a nějak to nejde – hmota na nosiči včetně dvou lahví s vodou má nějakou setrvačnost, takže když to lámu na druhou stranu, teprve to dorazí na stranu první – později to však nějak vychytám a jízda ze sedla bude možná. Druhým omezením je přední kapsička na horní rámové trubce – škrtám o ní stehny. Tady přichází na řadu styl “na Pavla Nedvěda” což znamená dát nohy trochu do “Ó” a pak to jde.

Odbočuji na další vedlejší cestu (cyklostezka) a projíždím kolem speciální lanovky na vápenec (vede z Kunčic do Černého Dolu a má na délku 8350 m). Následuje sjezd po rozbité cestě, když ze stínu stromu vystoupí slečna v tričku bez ramínek venčící psa. Zakoukám se a vjíždím do menší škarpy, naštěstí nepadám ani neprorážím duši. Na další urologické zastávce zjišťuji, že jsem ztratil nedbale připevněnou záložní blikačku, nu což, snad si vystačím s tou hlavní (vystačil jsem). Neustále také ladím přehazovačku (před závodem nebyl čas:-) a řeším vrzající kufr na tretře (nakonec jsem se provrzal až do cíle – na promazání nebyl čas :-)

Jedu přes Valdice, podle všeho to nejsou TY Valdice, ale pouze víska se shodným jménem. Ale asi se tu jede nějaký závod, na silnici je spousta nápisů, v paměti mi utkví “Lepší mrtvej, nežli druhej!” Později si na něj několikrát vzpomenu. Ještě v duchu rozehrávám fiktivní scénku s nějakým domorodcem.

• Dobrý den, kde je tady prosím věznice? Víte mám tam manželku, vezu jí bábovku. Zavřeli ji za vraždu, ale je nevinná, hodili to na ni.
• Ale to jste špatně, tady žádní věznice není, to musíte k Jičínu!
• Panebože, já jsem špatně! Jestli to nestihnu, tak mě manželka zabije!

Přichází dlouhé táhlé stoupání a s ním i moje velká chvíle – předjíždím čtyřčlennou rodinku na cyklovýletě. Úplně jsem jim tím brutálním nástupem cyklistiku znechutil:-) Průměr pořád přes dvacet, ale je to stále nahoru dolu. Před Tatobity (kousek od Kozákova) na kopci vybíhá ze zlatého Mercedesu slečna a…  k mému úžasu si mě fotí! Vzápětí mi dochází, že bude z doprovodného vozu pořadatele, který míří na checkpoint do Lobendavy. A vskutku tomu tak je (možná si mě odchytili na základě live trackingu, nevím). Každopádně to je asi jediný snímek z jízdy ze všech.

O kousek dál zastavuji na zmrzlinu a doplňuji vodu do všech třech bidonů. Po chvíli mám trochu deja-vu (mám téměř fotografickou paměť na místa a tak si vybavuji, že tuto silnici jsem cca před 15 lety přejížděl při Podkrkonošském maratonu). Což zaměstná mou paměť vzpomínáním na všechny závody, které jsem po trase dnešní etapy jel: Žacléřská 70 (Žacléř), Krakonošův cyklomaraton (Trutnov), Podkrkonošský maraton (Lomnice), Krkonošský maraton (Lázně Bělohrad), Ralsko MTB maraton (Hamr na Jezeře), Cyklomaraton Podralsko (Osečná), Tour de Hamr (Hamr na Jezeře), Malevil Cup (Jablonné), Fofr Cup (Prysk), Maraton Pekla Severu (Česká Kamenice), Tour de Zeleňák (Rumburk), Pahorkáč (Rumburk), Maraton Bohemie (Nový Bor), Kytlický duatlon (Kytlice)…

Projíždím Turnovem, kolem zámku Sychrov  a čeká mě další porce kopců pod Ještědem. Zde to dobře znám, anžto jsem několik let žil v nedaleké Stráži pod Ralskem a kilometry najížděl po zdejších silnicích i lesích. Zastavuji se v Osečné na jídlo, vím, že je zde na náměstí taková obyčejná hospoda s terasou. Ovšem časy se mění, nyní se transformovala v luxusnější podnik, ale jelikož mám hlad, tak nehledám nic jiného. Dá se sedět venku, ačkoli teplota klesá, zvedá se vítr a mračna nevěstí nic dobrého. Jídlo je opravdu luxusní, grilovaná kuřecí prsa (po třiceti letech jsem – po několikaměsíční bezezbytkové dietě způsobeném zdravotními problémy – začal opět jíst maso resp. kuřecí maso).

Míjím Stráž pod Ralskem a dochází mi, že na dnešek spadá výročí svatby s první manželkou (před 22 lety), která zde stále bydlí. Ale na dort nemám čas a tak pokračuji dál. Před Cvikovem se opravuje silnice, takže jedu několik kilometrů po vyfrézované silnici bez provozu. Ve Cvikově začíná pršet – navlékám nové návleky Force, které jsem zatím neměl možnost vyzkoušet, naštěstí velikost sedí. Časem zjišťuji, že spadají do kategorie “looks like”, nepromokavé rozhodně nejsou.

Na dres oblékám pláštěnku, které jsem ustřihl rukávy, aby lépe větrala a pokračuji v dešti. Ve Svoru mám trochu dilema: jet po hlavní přes Šébr (kratší trasa, ale hustý provoz), nebo po původně plánované trase přes množství lužických kopců. Pohled na brutální stojku po hlavní mě utvrzuje v setrvání na původní trase. Ovšem v lese se to zvedá až na 12% stoupání a šněruju to ze strany na stranu. Sjezd do Svoru a další stojka na Chřibskou a další a další…  Několik semaforů na opravovaných cestách a mířím k checkpointu Lobendava. Předsevzetí jet pouze po české straně znamená, že se budu vracet stejnou cestou, proto si alespoň část volím po takové smyčce. abych nejel zpátky po stejných silnicích.

Lobendava – čekám švédské stoly a novináře, ale je tam pouze ona slečna (dcera pana pořadatele), která mě fotila pod Kozákovem a odčipuje můj průjezd. Neúspěšně se ptám na nějaké obchody či benzínky, naštěstí po pár metrech je hospoda, kde si kupuji nealko pivo a brambůrky a znovu se táži na obchod. Ukáže se, že paní má klíče od obchodu sousedícího s hospodou a bere mě vedle, kde nakupuji večeři i snídani (banány nemají – důležitá poznámka). Po chvíli kolem hospody projíždějí další tři účastníci závodu (dva taktéž zastavují). Neuvěřitelné, jak po celém dni jízdy, kdy každý jedeme jinou trasu, se sejdeme ve stejný okamžik na jednom místě

Přes několik ostřejších kopců na okraji českosaského Švýcarska sjíždím přes Kyjov a Doubici, kde by podle serveru mapy.cz měl být turistický přístřešek. A opravdu tam je, u cedule Chřibský hrádek, mezi skalami u silnice vedoucí kouzelnou soutěskou. Na lavici rozkládám karimatku a spacák, nafukuji polštářek pod hlavu a donafukuji samonafukovací karimatku. Na stůl rozložím věci první potřeby – světlo, brýle, powerbanku č. 1 nabíjející navigaci Bolt, banku č. 2 nabíjející mobil, na trámy po střechou rozvěsím mokré věci a namažu třísla rozedřená od mokrých kalhot (ještě, že mám náhradní suché).

1. etapa – délka 208 km, převýšení 3267 m, čas jízdy 10 hod 1 min, celkový čas 11 h 56 min

DEN DRUHÝ

Tak nějak málo ale přece jenom spím, co chvíli probouzen troubením jelenů v říji (předpokládám) a budím se minutu před zazněním budíku v pět hodin. Za celou noc projela cca čtyři auta.  Než všechno sbalím a sebe obléknu uplyne hodina a po šesté vyrážím směrem Děčín. Jelikož je docela kosa, jsem rád že jsem si vzal i dlouhé kalhoty a bundičku, teď se hodí. Další vychytávkou jsou nepromokavé ponožky, které jsem zakoupil týden před odjezdem. Teď se skvěle hodí – do mokrých treter bez vložek – přináší tepelný komfort a až během dne tretry uschnou, můžu se přezout do normálních dýchajících ponožek. 

Za Jetřichovicemi pár brutálních stojek až s 15% sklonem – opět šněruji od kraje ke kraji. Tuším, že se tady jede ženský etapový závod Tour de Feminin. Drží se mlha. Na vjezdu do Děčína zastavuji u benzínky, snídám cappuccino a tři croissanty. Provléknu se městem a vrhám se vstříc stoupání na Chabařovice, kde jsem měl původně přespávat v kempu (oproti plánu mám tak hned první den 75 km zásek). Stoupání je to mírné, tak to nebolí.

Na kopci si svlékám dlouhou vrstvu, měním ponožky a aplikuji si kontaktní čočky (proti slunci se s dioptrickými brýlemi jede blbě) a nasazuji brýle se samozabarvovacími skly, které jsem kdysi koupil na bazaru od Jirky Nováka. Teď to je dolů a po rovině, celkem to odsýpá, průjezd Teplicemi, komplikovaný průjezd Mostem (jedu mimo hlavní) a pak na Bílinu, kde jsem už letos na kole byl. Váhám jestli se stavit v podnikové prodejně pro nejlepší nápoj světa, Bílinskou kyselku, ale odolávám a po hlavní mířím na západ. Vzhledem k provozu a dvěma jízdním pruhům si nejsem jistý, jestli nejedu po silnici pro motorová vozidla, ale to už by mě asi někdo vytroubil.

Po pár km hlavní opouštím, a abych se vyhnul Litvínovu a Chomutovu, jedu po vedlejších cestách. V Údlicích se zastavuji na svačinu v místním obchodu, kde k mému překvapení opět nemají banány. Následuje poměrně nezajímavá pasáž na slunci mezi povrchovými doly, Nechranickou nádrží a uhelnými elektrárnami, kde do hry vstupuje šílený protivítr. Z kopce jedu 25 km/h a šlapu, na rovině se ploužím rychlostí 16 km/h… Děs. Projíždím Kadaní, která vypadá zajímavě – určitě se do ní vypravím. Na železničním přejezdu čekám na vlak, přede mnou auto, kde z okna u spolujezdce vyčuhuje síťka na motýly – automatizaci nezastavíš ani při lovu motýlů:-)  

S obavami pozoruji lokální deště nad Krušnými Horami. Obavy se naplňují – jízdou po alternativní cestě nad Ohří přichází první přeháňka – zastavuji se v autobusové zastávce a navlékám si pláštěnku, návleky a speciální nepromokavé kraťasy vyrobené z igelitového pracovního obleku zn. Červa za 200 Kč (ustřihnul jsem nohavice). Ještě počkám, než přejde největší slejvák, a vyrážím dál. Docvakávám dvojici cykloturistů s dětským přívěsným vozíkem, kteří mě k mému zděšení v následujícím kopci předjíždějí! Ale ano, vše vysvětleno – mají elektrokola, což k jejich věku cca 30 let může být omluvou:-) Vzápětí přichází další přeháňka, zalézám do dřevěného přístřešku u cesty, ale prší téměř horizontálně, tak to moc nepomáhá. Jak si vedou elektrocyklisté netuším, snad jim kola na dešti neprobíjejí.

Pokračuji po hranici vojenského prostoru Doupovské Hory a sleduji přelet dvou stíhaček. Rád bych se tam někdy podíval. Hlavní silnice se plynule vine dole podél Ohře a já jedu jako na houpačce po vedlejších silnicích s nulovým provozem. Projíždím vesnicí Korunní a následně kolem nějakého závodu, což by mohla být stáčírna vody Korunní.

Následuje město Ostrov nedávno navštívené v rámci dovolené (hezký park i historické centrum). Já stavím v místní Kozlovně a dopřávám si dvouchodový oběd. Po vedlejší cestě se vyhnu Varům kolem autobusové zastávky Sadov-Lesov a pomalu se blížím k Aši. Z vedlejší cesty mě náhle navigace nutí odbočit na šotolinu, která končí v nějaké pískovcovém lomu. Ale jelikož se držím zásady “nikdy se nevracet” pokračuji dále. S kolem zapadám do jílu a pospíchám pryč, než mě odchytí nějaký hlídač. Ale je neděle večer, tak je klid. Na konci zkratky je závora se zákazem vstupu. Naštěstí nemusím přes plot. Jsem v městečku Planá, boky plášťů jsou žluté od jílu – vytváří hezký kontrastní motiv do horší viditelnosti:-)  

Začíná se stmívat a jelikož mám negativní zkušenost s provozem po hlavní silnici z Chebu do Aše, volím objízdnou variantu přes Výhledy, což je překvapivě do kopce. Ale zato bez aut. Po hlavní pojedu zpátky – je to z kopce, takže to budu mít rychle za sebou. Ideální by bylo jet po hlavní ještě večer, v pondělní pracovní ráno to bude peklo.

Konečně Aš, ale do Krásné je to ještě nějaký kilometr, těším se na obsluhu čipovací stanice a připravuji si pár veselých příhod. K mému překvapení je v Krásné pouze položená čipovací krabička bez obsluhy. Sjíždím do Aše a na poslední chvílí nakupuji ve vietnamské večerce (banány nemají). Je 22 hodin. Na mapách.cz nacházím turistický přístřešek kousek za Aší. Dneska už dolů nepojedu. Ulehám ve stejném stylu jako předchozí noc, tentokrát kousek od železniční trati. 

2. etapa – délka 243 km, převýšení 3322 m, čas jízdy 12 hod 54 min, celkový čas 16 h 24 min

DEN TŘETÍ

Ráno je to na silnici do Chebu opravdu rušné, naštěstí mě u Františkových lázní vede navigace doleva a já jedu po hezkých vedlejších cestách prostých aut. Nádherný ráno, silnice s pěkným povrchem – docela to odsýpá.

Nad Žandovem se napojuji na hlavní a jedu po ní až do Velké Hleďsebe, kde se u benzínky nasnídám, převléknu, nasadím čočky, aplikuji krém na opalování a mířím na Šumavu. Je to opět po vedlejších cestách, takže klid, jenom to začíná připalovat. Po nějaké době mi dochází voda a já marně vyhlížím obchod, hospodu či benzínku. Malé Dvorce, Velké Dvorce, nikde nic. Krajina se zvolna začíná měnit, přibývají kopce a jsem lehce dehydrován. Projíždím Tachovem a nespatřiv benzínku pokračuji dále. Zastavuji až v Bělé nad Radbuzou, kde ve večerce kupuji jídlo a pití. Banány opět nemají (Pane, já nemám ovoce).

Něco je špatně, zjišťuji po krátké přestávce na březích Radbuzy. Zrychlené bušení srdce s lehkou arytmií nevěstí nic dobrého. Ale pokračuji dál. Domažlice a pak Kdyně, tady jsem původně plánoval přespání druhý den. Na náměstí si u Turků kupuji pizzu a turecký džus a zjišťuji, že jsem na pokraji kolapsu, motá se mi hlava. Rychle někam do stínu. Podle map je kousek za městem vodní plocha, ale na místě zjišťuji, že je na slunci a koupat se v ní nedá. Vystoupám na nedalekou mez do stínu, zahodím kolo, sundávám přilbu a boty a ponožky a na dvě hodiny upadám do jakého si pololimbu. Probouzí mě paní se slovy, jestli nejsem mrtvý. Ujišťuji ji, že zatím ne. Pomalu se zvedám – přece to takto nemůže skončit –  pokouším se jet. Kupodivu to jde, vyjedu 10% stoupání za Kdyní a pokračuji do Podšumaví. Najednou jsou problémy pryč – stačil delší odpočinek a jede se dál. 

Ještě před výjezdem na Kvildu mě čeká přejezd hřbetu ze Strážova až do Červených Dvorců. Krásné kopce i krajina, podle nápisů na asfaltu se tu nedávno jel i MTB závod Král Šumavy. Ve Dvorcích zastavuji na čepovaný Birrel u cyklostezky a pokračuji směrem k Rejštejnu. Tak do Vyššího Brodu už se dnes rozhodně nedostanu, zdravotní problémy sice pominuly, ale nechci pokoušet osud a tělo. Představuji si modifikovanou scénku z filmu Kouř, kdybych v noci přijel do chaty na checkpoint:

• Dobrý večer, já bych se potřeboval dostat do chatky
• Je plno!
• Ale já jedu ten váš závod
• Je plno!
• Ale já se tam potřebuju dostat!
• Jdi domů, je plno!

Blížím se k Annínu, kde by mělo být několik kempů a penzionů. V prvním kempu je plno, končím tedy v penzionu a dopřávám si po třech dnech teplou sprchu a spaní v posteli. Po těch zdravotních komplikacích to přijde vhod. Dobíjím elektroniku ze sítě a s menšími obtížemi se mi daří usnout. 

3. etapa – délka 194 km, převýšení 2485 m, čas jízdy 9 hod 45 min, celkový čas 13 h 18 min

DEN ČTVRTÝ

Za ranního kuropění vyrážím na Horskou Kvildu. Je to dlouhý a relativně prudký kopec, zvláště pokud jedete na 20kg kole. Chvílemi to šněruji ze strany na stranu, provoz po je po ránu minimální. Jedná se o kopec, který jsem kdysi jel opačným směrem v rámci mého šumavského pobytu. Nechápu to, ale snad všude na Šumavě jsou silnice ve skvělém stavu.

Pomalu se přesouvám do Horní Vltavice, kde se napojuji na “šumavskou magistrálu”. Když jsem po ní jel před lety v opačném směru, zařekl jsem se že už nikdy více – vzhledem k velkému provozu. Tentokrát to ale jedu z kopce dolů, tak bych to mohl mít rychleji za sebou. Navíc se mi zdá, že je podél cesty více cyklostezek, tak část trasy jedu po nich. Na obzoru se objevuje Lipno. Než se k němu dostanu je to ještě kus cesty, ale příjemně fouká a leckde se jede ve stínu.

Kolem Lipna je to ale peklo – vypadá to jako přímořský komplex s ubytováním, stánky, atrakcemi a spoustou lidí. U jednoho stánku si chci koupit zmrzlinu, ale paní přede mnou pro synka objednává hottdog a kečap (mluví se synkem českoanglicky). Láká mě to objednat si ajskrím s čoklit a vanila, ale obsluha je zaměstnána výrobou horkých psů pro synka, tak to vzdávám a jedu si alespoň vybrat peníze do bankomatu, anžto kartou se dá na venkově platit málokde a hotovost pomalu dochází. Doma pak zjistím, že jsem jeden tisíc cestou někde vytratil…

Slunce pálí, na checkpoint Vyšší Brod je to už jen kousek a z kopce. Naproti klášteru je kemp Pod hrází a tam si čipuji potřetí – tentokrát v chatce, kde se dá i přespat, osprchovat se a převléknout do čistých věcí z dovezené záložní tašky. Vyměňuji tedy oblečení, z tyčinek si neberu nic, vlastně jsem snědl sotva polovinu z těch naložených v brašně. Odkládám některé věci (např. kraťasy do deště či záložní powerbanku), dám si rychlou sprchu a odcházím se najíst do kempové restaurace na špagety a borůvkové knedlíky.

Na chatce promažu řetěz WD40 a zhruba po hodinové přestávce tak pokračuji dál – ale nikoli na východ, ale zpátky do Žacléře. Přestupuji z dlouhé na krátkou (prozíravé rozhodnutí). Časově bych to možná dal (musel bych si vzít den dovolené navíc), ale nevím, co by se mnou udělala jízda na slunci přes rovinatou a odhalenou Hanou.

Na mobilu příležitostně sleduji pohyb účastníků přede mnou. Ne každý závodník volil tuto možnost (bohužel dobrovolná, ne každý je tak vidět). I já zapínám aplikaci cca po hodině, abych šetřil baterku. Nejblíže přede mnou je jedna z dvou žen na startu – s číslem 13 jedoucí Líba Rodová. Večer jsem ji měl téměř na dosah (40 km), ale evidentně jela přes noc – do chatky prý dorazila ve dvě ráno, zatímco já až ve dvě odpoledne.

Z Vyššího Brodu z neznámých důvodů nejedu dolů do vnitrozemí, ale navigace mě žene krátce za Brodem do kopce, který je ovšem velice pěkný nahoru i dolů. Po napojení na hlavní to bude – vyjma pár kratších stoupání – z kopce až prakticky pod Blaník. Nejdříve ovšem dopravní peklo v Českém Krumlově, pak šílený provoz po hlavní směrem České Budějovice, a průjezd centrem Budějovic. Kousek za Budějicemi odbočuji vlevo na vedlejší a začíná skvělý úsek malebnou jihočeskou krajinou.

Jelikož fouká víceméně dozad, jede se svižně a otevřená krajina působí optimisticky. Jenom… nikde nemohu doplnit vodu – na vesnicích nevidím hospody ani obchody. Jediné dvě hospody mají zavírací den! A tak pokračuji v suchém režimu. V následující vesnici už to nevydržím a zastavím u domu, kde sedí u stolu pár místních. Ukáže se, že je to nějaký tajný výčep, ale s ochotnou obsluhou a tak zavodněný vyrážím dál. O pár km později narážím na regulérní hospodu na křižovatce (Restaurace Na Staré)  a dopřávám si XXL kuřecí řízek, brambory a točenou limonádu.

Pomalu se stmívá, zapínám světlo a blikačku a projíždím Táborem (taky se tam budu muset ještě vrátit na větší průzkum). Jelikož se jede skvěle, chci ještě pár kilometrů najet, aby mi do zítřejší závěrečné etapy zbývalo co nejméně. Vydržím to až za Mladou Vožici, kde zalézám do listnatého lesa a rozbíjím tábor. Tentokrát na zemi, nikoli na lavičce, ale aspoň se můžu hýbat. Rozdělávám zcela nový ždárák, do něj vkládám karimatku a pak i spacák. Nějak se v tom dá ležet, ale nikoli hýbat a tak karimatku vyndám a položím přímo na suché listí. Jak mě ujistila manželka, ještě zítra má být vedro bez deště a pak se trochu ochladí. Les vypadá mírumilovně, asi jako ve filmu Blair Witch. Začínají se ozývat zvuky lesa, kroky divé zvěře (možná veverky) – občas odeženu vše chtivé mého masa kuželem světla či výstražným zasyčením. Asi to pomáhá.

Při pokusech usnout se zhruba po hodině ozývá zvláštní zvuk – jsou to první kapky nočního deště. Lehce panikařím – rychle uklízím vše nevodotěsné, oblečení házím do tašek na kole (byť nejsou voděodolné ale jen voděodpudivé) a rozbaluji čtyřmetrový igelit, který jsem si potají uřízl v práci a přikrývám jím část kola i sebe. Naštěstí byl deštík jen slabý, takže ráno skládám igelit zcela suchý. Jeho služby jsem tedy využil, ale jelikož večer budu v cíli (jsem si tedy myslel) odhazuji jej v následující vesnici do kontejneru s plastem a jsem opět o něco lehčí.

4. etapa – délka 248 km, převýšení 3057 m, čas jízdy 11 hod 57 min, celkový čas 15 h 49 min

DEN PÁTÝ

Pod Blaníkem snídám a vyrážím ku Sázavě. Nějak mi nedochází, že zatímco před Kvildou a Aší bylo ráno 6 °C, tady je po ránu stupňů 13, takže se nemusím tolik oblékat. To mi dojde až po výjezdu od Sázavy na Vranice, po třech hodinách jízdy, kdy je teplota 20 °C a kdy zcela přehřátý sundavám teplé vrstvy i nepromokavé ponožky. Hned je to lepší.

Od Uhlířských Janovic se jede až do Kolína prakticky jen z kopce, v dáli už probleskují Krkonoše – pokud to tedy není Fata Morgana. Bohužel trasa vede po hlavní silnici s velkým provozem a začíná se sílit boční vítr, který časem nabývá na neuvěřitelné síle. Sice to mám pod kontrolou, ale příjemné to tedy není.

Bohužel začínám opět cítit jistý diskomfort v hlavě i u srdce. Slunce jde z boku, ale má neuvěřitelnou sílu. Do toho ten bočák. Zastavuji těsně před Kolínem u letiště, ovšem není se kam schovat. Zalézám ke kukuřici, ale stín tam není, slyším přistávat vrtulník – nechápu jak se v tom větru udrží ve vzduchu. Podle mapy je to už jen kousek do Kolína, kde jistě nebude tolik foukat a zmírní se i provoz. Tak nasedám a jedu downtown. Nevím, kde jsem, nenašel jsem žádnou zeleň pro dočasný azyl a tak nakonec končím na benzínce. Beru si chlazenou vodu a schovávám se do stínu za budovu. 

Večer jsem se ujistil, že můj problém se evidentně jmenuje úpal, včetně srdečních problémů. Ideální je prý polévat nohy ledovou vodou. Tak polévám nohy i triko omotané kolem krku. Ve stínu benzínky zůstávám snad hodinu, kupuji další vody a pokračuji v chlazení. Nemůžu tu však zůstat déle – cíl je ještě daleko a na vedlejší lavičku si přisedla trojice řešící manažerské záležitosti benzínky. Nicméně se zvedám s tím, že vyhledám místo ve stínu, kde se dá i ležet. Bohužel cestou nikde žádné příhodné místo není, jedu s 1,5l lahví s ledovou vodou zastrčenou pod dresem a průběžně se polévám.

Cestu volím oklikou po cyklostezce, kde je trochu stín, nakonec končím za montovnou TPCA na kopci Ovčáry. Vyndavám spacák a lehám si do stínu. Ležím asi hodinu, pak se zvedám s tím, že to možná už tolik nepálí (občas se slunko schová za mraky) a taky že musím využít větru, který nyní fouká většinou do zad. Uháním tak dál na relativně lehké převody, aby se srdce nedostalo do velkých tepů. Ani to mi nebrání, abych s větrem v zádech uháněl místy až 40km rychlostí s minimálním úsilím. Přejíždím Hradeckou dálnici a zoufalého mě napadá, že bych si tam mohl nechat spacák a karimatku, a až pojedu večer kolem, že bych nějak přelezl plot a věci si vzal. Ale asi by to nebylo úplně fair-play:-) Na silnici se najednou objevují nápisy typu “2 km do cíle”, doma zjišťuji, že jsem na trase závodu Žíželická 70. 

Už se těším na blížící se Chlumec nad Cidlinou, stavím se někde na jídlo. Ovšem jedna restaurace je uzavřena pro veřejnost, druhá má předzahrádku na slunci (vítr znemožňuje rozevření slunečníku) a tak nakonec končím v cukrárně, která má stolek ve stínu. Mají i hotovou pizzu a kuřecí řízky, dávám si všeho po dvou kusech. K tomu ledový ledový čaj, věneček a cappuccino.

Nechce se mi dál, ale stále věřím tomu, že to bude jako dva dny nazpátek – že si odpočinu, mezitím přestane svítit slunce a budu v pohodě. Na mapách vidím rybník Jordán – tam se natáhnu, nohy ponořím do vody a vše bude v pořádku, namlouvám si. Jedu kolem zábavného centra Fajnpark, kde tou dobou ulétl skákací hrad i s dětmi. Nedivím se.

Jsem za Novým Bydžovem a po chvíli mě čeká uzavřená silnice, což mě normálně nemůže zastavit, ale tady vidím velké množství hýbající se techniky, takže po konzultaci s domorodkyní volím objízdnou trasu po poli. To skýtá naději, že se někde opět natáhnu do stínu stromů. Po poli se nejede úplně rychle, ale zato tam není provoz:-) Blízký les vybízí k ulehnutí, tak sesedám z kola, vyndavám žďárák a ve vteřině ležím na zádech. Je to příjemný stín, ale stromy kývající se ve vichru a popadané větve vůkol mě nutí se zvednout a hledat něco bezpečnějšího. Nakonec končím v lese kousek od Loučné hory (neskutečných 263 m.n.m) a hodinu ležím v příjemném chládku. To půjde, už jen 65 km a jsem v cíli!

Blížím se k Hořicím a nemám chuť na trubičku. Zastavuji před sochou Miroslava Tyrše a je mi jasné, že dnes do cíle nedojedu. Na mapách.cz najdu nejbližší kemp, který je na kopci nad městem. Z posledních sil tam vystoupám a usměje sa na mě štěstí – dostávám chatku za 210 Kč, jdu se rychle osprchovat, rychle zavolám dceři a manželce, aby mě ještě slyšely, než obsluha kempu ráno vykopne dveře od chatky a najdou mě tam ztuhlého pod peřinou. Ke všemu zjišťuji, že je 26. 8. takže na náhrobku budu mít dvě podobná čísla  26.10. a 26. 8.  V 18:40 uléhám ke spánku, doufaje, že ráno bude vše OK. Do cíle zbývá 50 km.

Budím se kolem jedenácté večer a bohužel žádný náznak zlepšení, srdce bije ve svižném rytmu prokládáném různými dvojúdery. Vybavuje se mi scénka z Červeného trpaslíka, kdy si kapitán Hollister chce nahrát rytmus kocourova srdce. U mně to není tak libozvučné, spíš jako základ pro nějakou hardcore skladbu:-) Pouštím si tedy do sluchátek uklidňující motiv z filmu Stalker –  a opravdu po chvíli cítím, že se srdce zklidnilo. To mě uklidňuje, ráno to nebude i přes hornatý profil žádný problém.

5. etapa – délka 135 km, převýšení 1656 m, čas jízdy 6 hod 43 min, celkový čas 11 h 43 min

DEN ŠESTÝ

Vstávám v půl šesté, není kam spěchat, čeká mě jen 50 km. V umývárně naberu vodu a jednou si kousnu do tyčinky. Vlastně jsem od včerejších 15 hodin nic nejedl a stále nemám hlad. Zvláštní. Vyrážím z kempu z kopce dolů směrem Krkonoše. Dole na rovině je mi ale jasné, že ačkoli slunce ještě nesvítí, stav se nezměnil. Můžu jet jen pomalé tempo s minimálním úsilím. 

Čeká mě dlouhé a hezké stoupání na Zvičinu, které bych si za normálních okolností užil, ale teď tomu tak úplně není… Kopec nějak překonám, ale stav se zhoršuje. Už se těším na benzínku, abych si odpočinul. Zastavuji na křižovatce před Hostinným, kde jsem v červnu strávil 10 dní na kole. Benzínka je v Hostinném, ale to bych musel pokračovat na kopec Čermná, což je krásný tréninkový kopec, ale dnes by mě zabil. Volím tedy benzínku v Pilníkově na hlavní silnici. Je to tam po rovině, poté se stoupá na Vlčici příjemnějším sklonem. Volím hlavní i kvůli tomu, že kdybych zkolaboval, tak by mě aspoň někdo viděl (sice by mě vzápětí mohl přejet kamion, ale na vedlejší bych zase mohl ležet dlouhé hodiny bez povšimnutí:-)

Na benzínce si dávám tři mini croissanty, ale nechutná mi to, cappuccino vylévám. To je špatné znamení. Evidentně se tělo brání i příjmu energie. Zvedám se a jdu na závěrečných 22 km. Stoupá se opravdu mírně, do toho začíná lehce mrholit, což kvituji s povděkem. Čím větší zima, tím lépe. Blížím se po vedlejší cestě na hlavní silnici z Trutnova. Zastavuji odesílám SMS manželce, že už jenom závěrečné stoupání, 13 km do cíle.

Svlékám si bundu a v 13 °C a lehkém mrholení jedu poslední část celého podniku. Kupodivu kopce nejsou prudké, vzpomínám na ty brutální 15% úseky u Jetřichovic a Svoru, tady to jede na lehký převod skoro samo. Kilometry pomalu ubývají, poslední serpentýna, fotím řopík před pevností Stachelberg a sjíždím pod poslední kopeček před Žacléřem, ještě 3,5 km. Nahle se přede mnou vynoří značka Žacléř – už jsem tu, špatně jsem si zadal cíl, skvělé. Pak mi dochází, že cíl je v místní části Bobr: opravdu jsou to další téměř tři kilometry.

Ale po městě už nevnímám bránící se tělo. Závěrečný sjezd a v posledním domě ulice je cíl závodu Okolo republiky. Odevzdávám čip dvěma mladíkům, kteří zde drží hlídku, dostávám triko a dřevěnou medaili s gravírovaným nápisem – je tam tedy těch původních 1400 km, ale stejně ji vystavovat nebudu. 

Odjíždím si do města pro auto – snad nezmizelo. Kdepak, je tam; hážu kolo do auta a jedu se do cíle osprchovat. Mezitím se v cílové kanceláři objevil i pořadatel Aleš Vaníček a nabízí mi občerstvení. Vyberu si lahodnou čínskou polívku a překvapivě i dva croissanty. Mise je dokončena. Nakonec to nebylo 5 dní a 1400 km, ale 6 dní a 1080 km. Těsně nevyšel dílčí cíl – umístění v první desítce mi uniklo o jedno místo…

Příští rok se má dle Aleše Vaníčka jet v opačném směru s trochu pozměněnými checkpointy. Start 21. srpna 2021. Já bohužel na startu nebudu. Když jsem se modlil, abych přežil, slíbil jsem, že podobný závod již nikdy nepojedu. Leda, že by to nebylo závodně:-)

6. etapa – délka 55 km, převýšení 960 m, doba jízdy 3 hod 12 min, celková doba 3 h 45 min

PÁR ČÍSEL NA ZÁVĚR

Nejnižší bod: 120 m.n.m. (Labe v Děčíně)
Nejvyšší bod:  1 145 m.n.m. (Huťská hora nad Kvildou)
Nejnižší teplota: 5 °C  (stoupání na Kvildu)
Nejvyšší teplota: 33 °C (Chlumec nad Cidlinou)
Nejvyšší rychlost:  66,6 km/h
Zdravotní skóre v cíli: nohy 70 %, zadek a třísla 50 % , srdce 5 %

Celkem najeto: 1 082 km
Celkové převýšení: 14 747 m
Doba jízdy: 54 h 31 min

Etapa č. 1   Žacléř – Doubice
Vzdálenost: 208 km  převýšení: 3267 m   doba jízdy: 10 hod 1 min   celková doba: 11 h 56 min

Etapa č. 2  Doubice – Aš   
Vzdálenost: 243 km  převýšení: 3322 m   doba jízdy: 12 hod 54 min   celková doba: 16 h 24 min

Etapa č. 3 Aš – Annín   
Vzdálenost: 194 km  převýšení: 2485 m   doba jízdy: 9 hod 45 min   celková doba: 13 h 18 min

Etapa č. 4   Annín – Mladá Vožice
Vzdálenost: 248 km  převýšení: 3057 m   doba jízdy: 11 hod 57 min   celková doba: 15 h 49 min

Etapa č. 5  Mladá Vožice – Hořice
Vzdálenost: 135 km  převýšení: 1656 m   doba jízdy: 6 hod 43 min   celková doba: 11 h 43 min

Etapa č. 6   Hořice – Žacléř
Vzdálenost: 55 km  převýšení: 960 m   doba jízdy: 3 hod 12 min   celková doba: 3 h 45 min