[04.09.2005 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4540×; Mountainbike.cz]

Tak v sobotu jsem konečně pochopil, proč bikemaraton v Chrastavě nese název „Babí Léto“. Každého hned prvoplánově napadne, že je to podle období pozdního léta, ale věřte – není tomu tak! Ten pravý význam mi došel až poté, co jsem se šel po dojetí maratónu osprchovat…. Ale nepředbíhejme, o tom až na konci článku.

Na BBL (Bikemaraton Babí Léto) jsem se do Chrastavy letos vydal již potřetí (mám to vlastně za bukem), takže jsem věděl, do čeho jdu. Trasa maratónu je poměrně náročná a vystřídají se na ní snad všechny možné povrchy a úseky (kamení, písek, šotolina, bahno, antuka!, brodíky, technické i asfaltové sjezdy, dlouhá táhlá stoupání, úzké cestičky v lese, otevřené úseky na loukách a polích s fantastickými panorámaty, dřevěné i kovové lávky přes potok…).

Oproti loňskému parnu a předloňské zimě a mlze, panovalo letos ideální počasí – bylo pod mrakem a teplota tak akorát. Na bikery a bikerky čekaly trasy dvě, 55 a 88 km, přičemž nejnáročnější úseky byly pro obě trasy shodné.

Prezentace (kde bylo zároveň místo dojezdu) se odehrávala na stadionu nad městem, kde kromě stánků s cyklodoplňky budil největší pozornost o berlích se belhající Jéňa Kopka. Tam jsem potkal i kolegu Aleše, který si doma zapomněl pumpičku, nářadí, rukavice a brýle. Ke všemu měl vypůjčené přední kolo. Načež mi přednesl teorii, že když si smůlu vybere před závodem, v závodě samotném se mu již nemůže nic přihodit. Což se ovšem krutě mýlil.

Start závodu byl o něco níže, na chrastavském náměstí, které bylo při mém příjezdu bohužel již ze dvou třetin zaplněno:-). Takže jsem své ambice na umístění v TOP 50 musel trochu přehodnotit. V Chrastavě se začíná hned od začátku zostra. První 2 km po městě za zaváděcím vozem a pak vzhůru do nebeských výšin. Vteřinu po startu se borec přede mnou smotal, další mu vjel na ležící zadní kolo, ale jak to dopadlo vám nepovím, anžto jsem pokračoval dále.

Osmikilometrové stoupání na Buk republiky (stoupání č. 1, absolventi 88 km trasy si v závěru dali repete – naštěstí již po asfaltu) jsem nehodlal podcenit resp. přecenit své síly a utavit se. Jel jsem rozvážně, nezaujatý pozorovatel by možná řekl, že jsem se vlekl jak lemra. Ale do cíle bylo daleko a tak nebylo kam spěchat… Jelo se po lesní cestě vysypané kamením. Tuším, že se mu říká kačírek. Nekonečné stoupání jsem si tedy nejprve krátil přemítáním, zda-li ten kámen má něco společného s herečkou Irenou Kačírkovou. Pak jsem ovšem spatřil před sebou bikerku, vizáží trochu podobnou Tereze Huříkové, jedoucí na karbonovém biku Axman. Byla to ta pravá chvíle na nezávazný flirt. Já: „Takovéto kolo musí jet samo!“. Ona: „Nejede, nejede!“ Konec flirtu.

Na vrcholu stoupání, Buku republiky, byla jedna z mnoha prémií a pak následoval dlouhý sjezd v korytu se spoustou odvodňovacích příčných stružek. Po loňské zkušenosti jsem se snažil na poslední chvíli nacpat dopředu, aby sjezdové koryto nebylo ucpáno nějakým opatrnějším jezdcem zdržujícím ostatní. Naštěstí tomu tak letos nebylo a tak jsem víceméně bez problémů dojel až dolů. Po krátkém rovinatém intermezzu se před námi zjevila Andělská hora. Prudký dvěstěmetrový úsek byl výzvou pro všechny bikery chtivé dresu – taková byla odměna pro prvních dvacet neslezivších.

Původně jsem také chtěl Andělskou horu pokořit a získat tak dres ale došlo mi, že dresy už jsou jistojistě rozebrány a vyčerpávat síly není zrovna rozumné. Ke všemu borec přede mnou to zapíchnul už po třech metrech a tak jsem chtě nechtě musel slézt taky. To jezdec za mnou na modrém kanónovi hlasitě volal: uhněte, jedu si pro dres. A vskutku vyjel až nahoru na horu. Místo dresu na něj čekaly už jen ponožky.

Nevím, čím to je, ale zatím ani na jednom z mnou absolvovaných letošních podniků, nedodrželi pořadatelé loňskou trať. Vždy se objevila nějaká změna. Ovšem pak chybí to bezprostřední srovnání o kolik, že jsem se to letos zlepšil (letos to bylo trošku kratší a rychlejší). Na BBL byl tou první sjezd z Andělské hory do Chrastavy – místo cestičky plné ostružinových šlahounů se jelo šedesátkou po polní cestě (změna pozitivní). Taktéž si z let minulých nepamatuji větrné elektrárny a taktéž dělení tras probíhalo krapítek někde jinde.

Pro mě nejhorší úsek (ve všech třech ročnících) je mezi občerstvovačkou č. 1 a 2. Jede se lesem nejčastěji po jednomužných cestičkách, tempo se neustále mění. Letos jsem navíc totálně a nesmyslně přehustil své nové IRC Serac (jinak velice jisté a pohodlné), takže jízda v tomto úseku byla pro mě utrpením. Kolo ochotně nadskakuje na každém hrbůlku a kořínku, takže mě záhy neuvěřitelně rozbolí záda a musím je co chvíli protahovat (ale abych upustil vzduch z pneu, to ne, to udělám až doma – po minutě upouštění jsou stále stejně tvrdé…). Na šipkách, kterými je značena trasa se vyjímá nápis: „WOBENZYM, pomůže všem“. Ale že by mi někdo nezištně podal jednu tabletu proti bolesti zad, to ne:-)

U bufetu č.2 mě předjíždí první žena, Petra Bublová, a začíná další stoupání na Vysoké k již zmiňovaným větrným elektrárnám. Mezi poli se dělí trasy a trať zcela mění charakter. Ke slovu přicházejí dlouhé tempové úseky, které mi naprosto vyhovují. Jede se většinou po polních cestách s výhledem do krajiny, takže občas před sebou vidíte jezdce na kilometr daleko. A nemusí to být jen jezdec, ale třeba traktor, který se proti vám hrne po cestě a neuhne a neuhne. Málem přímo přede mnou vyžehlil borce na GT fullovi. Tomu jsem si postěžoval na záda a on mi řekl: „Tak přestup…“. A docela bych i přestoupil, ale finance – nejsou. Týž borec mě pak v cíli odchytil se slovy, že se mu na 60. km stalo něco s planžetou v odpružení, takže se do cíle dostal pěšky po výpadovce na Děčín.

Pak se přese mě zlehka dostal borec na kole s pevnou vidlí, což jsem vzhledem k utrpení svých zad nechápal. Ale vítěz krátký trasy, Jirka Chyba, jel s pevnou vidlí též (z jakého materiálu byla ovšem netuším). Pěkný úsek byl přímo po česko-polské hranici. Tam mi hlavou zněla Vypsaná fixa (Palenie titonia powoduje raka) a Monkey Business (Solidarnosc, dzienkujes bardzo). Poslední občerstvovačka (mimochodem všechny byly celkem solidně zásobeny). Pití v camelu mi došlo a tak se táži na bidon ležící na stole. „Ten je ale poslední!“, sděluje mi paní. Nevím proč by mi to mělo vadit:-).

Další úsekem se vracíme do lesa a do vyšších nadmořských výšek. Před vjezdem do terénu za sebou spatřuji čtyřčlenný vláček, jehož nápor musím za každou cenu odrazit. Vydržet alespoň k druhému stoupání na Buk republiky! Daří se a v tempovém asfaltovém stoupání nekompromisně:-) zařezávám dva borce. Dlouhý asfaltový sjezd do Bílého Kostela a pak podél vody až do Chrastavy. Závěrečný výjezd na louku, kolečko po antuce a cíl.

Dávám si výbornou bramboračku a potkávám Aleše, který jel ve druhé skupince okolo desátého místa a díky přeznačení trati nějakými pubescenty, nevratně zakufrovává i s celou skupinkou a závod pro ně předčasně končí dojezdem do cíle po cca. 50km. Až na tento exces bylo značení trati perfektní!

Ještě před jídlem jsem se šel umýt (jak jsem naučen z mládí:-). Sprchy byly v nedaleké škole a oproti letům minulým byly zcela zrekonstruovány, takže již ani v nejmenším nepřipomínaly očistnou stanici pro právě vyfárané horníky (s kolem se dalo zajet až přímo ke sprchám). Odložil jsem propocený dres. A pak se to stalo. Zatímco jsem na své zubožené tělo nechal dopadat proudy teplé vody, ozvaly se zpoza rohu jakési hlasy. Ale nebyly to obyčejné hlasy, byly to dívčí hlasy… Přestože jsem byl již dostatečně umytý, stále jsem drhnul ze svých údů neviditelnou špínu a takticky vyčkával (takových nás tam ostatně bylo několik). Najednou se ve sprchách jakoby rozzářilo slunce a vše ztichlo. Dvě krásné juniorky přišly mezi nás. Vrozený ostych mi však nedovolil zvednout oči (možná jednou, maximálně dvakrát) a tak jsem raději prchl (ačkoli jsem mohl fingovat ztrátu kontaktní čočky a slušně požádat dívky o pomoc při jejím hledání mezi kapkami teplé vody…).

Babí Léto, budiž pochváleno:-)!

Autor článku: Petr Pražák