[15.08.2005 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 5681×; Mountainbike.cz]
Po letos neuskutečněném českokamenickém maratónu Pekla Severu, přebral pozici nejdelšího a nejtěžšího podniku stejnojmenného bikového seriálu rumburský Pahorkáč. Do nejsevernějšího koutu republiky se na 70 km dlouhý závod sjela zvučná jména z blízka i dáli (Chyba, Kopka, Nebesář, Novotný…).
Závod jsem absolvoval již před dvěma lety a v paměti mi utkvěl jako závod poměrně rychlý (hlavně asfaltový úvod), bez vysloveně těžkých úseků (tenkrát jetý za příjemného slunečného počasí). Letos bylo vše trochu jinak. Když jsem autem stoupal na Šébr, spustila se regulérní průtrž mračen a já začal přemýšlet, zda-li mám vůbec startovat a nebo se nechat zlákat některou z reklamních upoutávek podél cesty. „NEUE MÄDCHEN“, znělo lákavě ze sloganů, ale bylo mi jasné, že nová děvčata určitě ještě spí a také jsem zapochyboval, jestli by mi těch 350 Kč vyhrazených na startovné vůbec na nějakou kratochvíli stačilo. Takže jsem jako vždy odolal svodům neřesti a raději zvolil řeholi v podobě 3,5hodinového přesunu po místních pahorcích.
Oproti mé poslední účasti se centrum dění přesunulo za Rumburk na kopec Dymník, do blízkosti stejnojmenné restaurace. Déšť pomalu ustával, nicméně mračna až příliš připomínala scénu z předchozího večera, kterou jsem viděl ve filmu Válka Světů (Tom Cruise pomocí granátového pásu Tripoda sice zničil, ale ….. jak může proboha v hollywoodském spektáklu chybět očekávaný patos v podobě sochy Svobody a americké vlajky? :-)
Takže zpět – zatímco se bikeři odprezentovávali, na asfaltovém plácku se zmáčenýma a kluzkýma překážkama a rampou nesměle popojížděli skákači na svých kolech. Vzhledem k počasí se nikomu ze závodníků moc nechtělo do převlékání, potažmo rozjíždění – vše se nechávalo až na poslední chvíli. Návleky na ruce i nohy, vestu, zkontrolovat mírné podhuštění slickových plášťů a jeden kopeček na rozjetí.
Po startu se jelo za zaváděcím policejním vozem cca 5 km po asfaltu přes Rumburk. Nejdříve zadarmo z kopce – což bylo v balíku docela zajímavé – a pak do mírného kopce k Zámečku, kde byl ostrý start. To už tak zadarmo nebylo. Dav mě svým tempem nějak strhnul, mrknu na tep – a vida: 180 není špatné, zvláště když mám maximálku 179:-). Takže jsem zvolnil, zatímco ostatní po odbočení zaváděcího vozu konečně zrychlili… První kilometry vedly, až na vyjímky, pořád po asfaltu, pole se roztrhalo a jelo se ve skupinkách. Navrhnul jsem docvaknutí grupy před náma ale bylo mi řečeno, že na to je času dost. Pomalu přibylo terénu, samozřejmě notně rozbahněného, kluzkého a „kaluživého“. Prvním bahnitý sjezdík jsem zdolal téměř krokem, jednu nohu zbaběle vycvaknutou z pedálu, zatímco kolo se nevyzpytatelně smýkalo po blátíčku sem a tam. Naštěstí jsem postupem času získal trochu sebevědomí a důvěry v hladké pláště, které obstály i v tomto prostředí (hned v pondělí si ovšem běžím pro něco se vzorkem:-)
Trať nebyla příliš kopcovitá, ale počasí její zdolávání notně ztížilo. První větší stoupání na vrchařskou prémii na Tanečnici nebylo pro mě až tak těžké, jelikož jsem ho téměř celé vytlačil a CHKO vynucený chodecký úsek pod Tanečnicí tak prakticky nezaznamenal. Všichni v mém okolí kolo tlačili, vyjma sedícího Hmyzáka (bikera v teamovém dresu Hmyzáků Česká Lípa), který dostal křeče do nohou. Nezištně mu pomohl biker v dresu Bikesportu (nebo Widebiku?) Já jsem přispěl tabletou GT od Enervitu, která sice není primárně protikřečová, ale jako placebo určitě pomohla:-).
Co mě velice překvapilo už předloni, byl veliký počet defektů. Nejinak tomu bylo i letos. Předjížděl jsem minimálně dvacet duši měnících jezdců. Za všechny můžu jmenovat Pléšu a o pár km dále jeho stájového kolegu ze stáje Uniqua , který měnil dokonce dvakrát. Za každým sjezdem či kamenitým úsekem se našel někdo skloněný na kolem. Po jednom takovém úseku za sebou stáli dokonce tři borci.
Dalšími dominantními úseky byly „Pole-louky-lán“ (viz Orwell, 1984). Bláto, mokrá tráva – v jednom úseku na pastvinách za ruinami bývalého statku došlo i na lívance (v hojném počtu rozježděné:-). Taktéž některé kaluže měly podezřelou barvu a vůni. Jedna z posledních částí trasy vedoucí po polní cestě měla kaluží desítky. Byla to taková vzpomínka na dětství, kdy jsme s radostí vymetali jednu kaluž za druhou. Snad čtyřikrát trasa závodu křižovala železniční trať – ovšem ani jednou vlak spatřen nebyl (že by trať nebyla funkční?). Oproti letům minulým se snad letos nevyskytly žádné problémy s blouděním, trať byla značena dobře, spousta pořadatelů vůkol a dokonce i nějací diváci by se podél trati našli. V paměti mi utkvěli dva rómští kluci povzbuzující v půli druhého nekonečného stoupání na 56 km. „Padesát devět!“ Poznali mě:-)
Nápis „cíl 1 km“ vzbudil neoprávněné naděje, že bude všemu utrpení konec. Nejprve přišel výšlap k rozhledně na Dymníku, klopýtání vyčerpaného těla po kořenech, pak nadějný sjezd do prostoru cíle a následné zlomyslné kolečko kolem areálu s opravdu definitivním výjezdem do cíle.
Tam jsem se ocitl u krabic s výborným domácím štrúdlem, kterýžto jsem do sebe v několika exemplářích naládoval. Fronta u wapky mě odradila od očisty kola a jal jsem se hledat místo pro očistu těla. Zprvu marně, posléze jsem totálně zasviněný vlezl do restaurace na WC pro závodníky, kde jsem se omyl v původně panensky neposkvrněném umyvadle. Sem by také směřovala jedna z mále výtek k pořadatelům: vzhledem k počasí, popularitě a renomé závodu, by se alespoň jedno korýtko na mytí hodilo.
Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz
Autor fotografií: Lukáš Kubata – možnost objednání fotografií na http://www.sportovnifoto.cz/