[02.05.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4037×; Mountainbike.cz]

Osud tomu chtěl, že nový bike postavený na rámu Rock Machine (model Blizzard) prošel křestem právě na Rock Machine Ústeckém bikemaratonu. Ten se konal v Ústí nad Labem tuto neděli (30. dubna – pro ty, co budou číst článek třeba až za 14 dní).

Poslední aprílový víkend počasím dostál svého jména – celou sobotu pršelo a tak bylo jasné, jak bude asi trať vypadat. Chvíli jsem pochyboval, jestli mám vůbec jet, ale přece nenecháme pořadatele na holičkách jen kvůli dešti, bahnu, zimě a… vlastnímu pohodlí. Na místě startu se teplota i nálada pohybovaly okolo bodu mrazu. V oblečení bikerů převažovaly dlouhé kalhoty, návleky na kolena či na tretry, viděl jsem i čepice pod přilbami. Ještěže jsem si vzal běžkařské rukavice! A taky civilní šusťákové kraťasy, které jsem – coby izolant – navlékl na ty cyklistické.

Bohužel jsem od léta jaksi zhubnul, takže mi při jízdě neustále padaly a já si připadal jako hiphoper – s rozkrokem někde u kolen:-) Počasí se negativně odrazilo i na počtu startujících, kterých byla necelá stovka a to se jely dvě trasy: 45 a 60 km. I tak jsme brali delší trať jako jeden z těch rychlejších maratónků – ovšem krutě jsme se mýlili…

Na startu jsme zabrali první (Aleš) a druhou (já) lajnu – což při zmíněném počtu startujících nebyl až takový problém. Rozhlížeje se kolem, měl jsem pocit, že na Rock Machine maratonu dominovala kola právě této značky (doufám, že jsem neprošvihnul nějakou slevu za značku kola:-) Po startu vedly první dva kilometry městem po asfaltu pod vedením zaváděcího vozu – ovšem do kopce, ideální to začátek. Do terénu vjelo startovní pole už roztrhané na skupinky. Přišel první těžší rozbředlý úsek a překvapivě jsem zjistil, že se mi přes noc rozhodilo nastavení přesmyku, takže mi řetěz nespadne na malou placku (nebo že bych to zapomněl při montáži vyzkoušet… Šroubováček na nastavení dorazu mi chyběl, takže nezbývalo než výjezdy pojmout jako silový trénink (tedy už u čtvrtého prudšího úseku jsem slezl a řetěz shodil ručně, a od osmého už pouze vybíhal).

Středohoří jest mnou dosud neprobádaným územím, znal jsem ho pouze z fotek, či z okénka automobilu. Mám ho zafixované jako krajinu plnou homolovitých, z větší části holých, kopců, přímo vybízejících k výjezdům i sjezdům. Vzhledem k oblačnosti jsem se moc kochat nedalo – tedy až do místa, kde se dělily trasy. Tam se mračna trochu roztrhala a občas vykouklo i sluníčko. Pak už výhledy do krajiny byly, ale… ale nebyl čas na rozjímání, anžto trať vyžadovala maximální soustředění – 80 % trati totiž bylo rozbahněné, a to tak, že velmi. Navíc přes zašpiněné brýle toho moc vidět nebylo. Rozbahněné byly polní, lesní a hlavně dominující luční cesty.

Být trochu paranoidní, podezříval bych pořadatele, že chtěli jen rozorat resp. pohnojit místní pole a louky (hned druhý polní úsek doopravdy podezřele zapáchal). Nabalené bahno bylo totiž drapáky na pláštích rozmetáváno po krajině (a samozřejmě i na těla bikerů, sjezdy se musely jezdit se zavřenou pusou – nicméně jeden kousek bahýnka mi elegantně přistál v nosní dírce. Klouzalo to dolu, nahoru i po rovině. Nezapomenu na borce v teniskách, který se kolem mne přehnal v jednom sjezdu asi na 10. km – vybalancoval vlevo, vybalancoval vpravo, dole bravurně ustál smyk a uháněl vstříc dalšímu sjezdu. O kus dál jsem pak minul borce v dresu Cyklomaxu (tuším Vénu Hornycha), který samospádem zvolna sjížděl k silnici s urvaným šaltrem.

Trať byla pořád nahoru a dolu, spousta otevřených úseků po rozbahněných loukách, několik pěkných sjezdíků. Ten první nás čekal před úvodní občerstvovačkou – zajelo se do lesa, nejdřív koryto a pak takovým singletrackem dolů. Nějak mi to nebrzdilo – své optimálně nafoukané pláště jsem těsně před startem takticky (pokolikáté už…) ještě trochu přifoukl. Tudíž adheze plášťů minimální, pomalu jsem klouzal dolů, aniž bych mohl rychlost nějak ovlivnit (zrychlení nepočítám:-)

Hezký byl též sjezd k druhému občerstvení. Nejdříve tedy – nejen na mě – zaútočil kokršpaněl z blízké chalupy (na zimu chystám článek s titulem: „Psi sa bránia útokom“) a pak se přes kamení sjíždělo rozkvetlým višňovým sadem (rozhodně to byly višně:-) Následovalo dlouhé stoupání po asfaltu, kde jsem fakt zabral – kde jinde se dalo jet rovnoměrným tempem než tady (u několika delších stoupání byl citlivě zvolený asfaltový podklad – na bahně bychom jeli snad ještě teď).

Za chvíli jsem taky viděl plody své snahy – dva borce na dohled. Docvaknul jsem je tedy – byli to němečtí závodníci (pojmenoval jsem je „bratři Grimmové“) z ROTOR teamu na kolech s převodovkou v náboji. Vepředu placka tak 38 zubů, vzadu jediný pastorek – bahnu a skrytým pařezům navzdory. Dar přítele Rohloffa. Díky nefunkčnímu přesmyku jsem jel do kopce ze sedla, ukazujíc bratrům své lýtkové svaly. Dar přítele Hospodina:-) Dojelo se navrchol a opět výživný sjezd, kde mě bratři Grimmové zařízli, bahno nebahno. Naštěstí dole následoval 4 km dlouhý úsek po asfaltu do mírného kopce, kde jsem Grimmům definitivně unikl.

Na kopci se trasa obou tratí opět spojila, přišlo třetí občerstvení a vidina brzkého cíle. Kousek asfaltu zasypaného odletujícím bahnem z kol, pak opět terén, kamenná rozhledna a sjezd po listíplné cestě. Bylo to prudké a neovladatelné – ovšem v půli sjezdu stál fotograf, tak jsem nemohl slézti:-) Obě kola zablokována a přesto jsem stále nabíral rychlost a klouzal dolů. Bez újmy jsem minul kameny i pařezy skryté pod listím, dole se najelo do plného provozu velkoměsta (nicméně pod taktovkou policie – tudíž bezpečně) a pak už přišel poslední výjezd po louce do cíle.

Rockmachine 2006 – v cíliPár slov s moderátorem akce a hned do fronty na mytí kol. Na dvě hadice se čekalo dost dlouho, ale bahna na kolech bylo opravdu více než obvykle. Už jsem byl téměř na řadě, když přijel Aleš, který mi sice po startu ujel, pak ovšem zakufroval (hned zkraje na 5. km), dal si jeden kopec navíc a prokousával se z posledního místa. Ve frontě jsem dal řeč s borcem, který moderátorovi ohlásil škodu za 3000 Kč. Kromě zničených brýlí i zborcené titanové lyžiny u sedla od Pellsu (u modelu, o kterém jsem taky uvažoval…)

Závěrečné hodnocení: Ale jo, líbilo se mi to. Už v cíli a hlavně teď u klávesnice je vše špatné zapomenuto. Za sucha musí být trať 100% sjízdná, bez mraků určitě vyniknou i výhledy do celého středohoří – takto přeci jen některé úseky splývaly a deprimovaly. Bylo to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Díky všudepřítomnému bahnu technika nefungovala jak měla – problémy byly nejen s lanky u řazení, ale i s tím nejkratším u locku na vidlici… Nervově slabší jedinci tak občas utrousili ostřejší slovíčko.

Celkem 60 km, 4hodiny jízdy, 300 Kč startovné – v časopisech Stereo a Video resp. CHIP, by maratón obdržel hodnocení nejlepší poměr výkon/cena:-) Co se týká značení: Aleš sice zabloudil, já problémy neměl. Chvíli mi tedy trvalo, než jsem si zvyknul na růžové tečky a šipky. Na všech důležitých odbočkách či křižovatkách byl někdo z pořadatelů, občas zakřičeli pořadí či ztrátu na lidi jedoucí přede mnou.

Udivila mě však absence pořadatelů resp. záchranářů v některých sjezdech – a to i vzhledem k počasí, které jejich obtížnost znásobilo. Občerstvení byly na delší trati tři, výběr standardní, byly nabízeny i bidony na výměnu. V cíli nechyběly hadice na mytí kol, tělo se z nejhoršího dalo umýt na WC v patře, v restauraci se uplatnil lístek se slevou 40 Kč na jídlo. Samozřejmě, že do zázemí velkých akcí to mělo ještě trochu daleko, ale víc jsem ani nečekal. Převládla spokojenost a pokud bude příští rok sucho, pojedu zas.

Technické okénko: jak se osvědčily nové díly na kole? Pedály Shimano 520 naprosto skvěle – nulové zanášení bahnem, 100% funkčnost po celý závod. Po dlouhé době mě při závodu nebolela záda: nevím zda-li to bylo geometrií či stavbou rámu, columbus trubky bývají v tlači označovány jako tvrdší, méně komfortní – rám mi tvrdý nepřišel, (tuhý ano) ale bolest v zádech se neobjevila. Možná pomohla i konečně funkční vidle RS Recon (btw. poplock na řidítkách je fajn).

Petr Pražák (tentokrát č.28:-)