[29.06.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4529×; Mountainbike.cz]
Když jsem se dozvěděl, že v rámci doprovodného programu Festivalu cyklistiky v Úpici vystoupí m.j. skupina Wohnout, hned mi na mysli vytanul refrén jejich „Festivalovky“: „Servus nazdar ahoj festival, dáme stovku a mažeme dál:-). Ovšem na festivalovém programu nebyla jen maratónská „stovka“ (prezentovaná jako stodesítka) ale i tratě 60km a 32km. Dále pak silniční časovka, MTB kritérium, orientační závod dvojic a Freestyle BMX & MTB contest (mě utajeného leč odhadnutelného obsahu). K tomu ještě bohatý doprovodný program na úpickém náměstíčku, vše perfektně připravené a pořadatelsky zvládnuté. O přístupu pořadatelů vypovídala už informační brožurka s propozicemi, mapkou, přihláškou či „vymakaný“ web maximálně zjednodušující přihlášení, s možností objednání ubytování, trička či volby jídla.
Právě doprovodný program byl jedním z důvodů, proč jsme se s Martinem Pleschingerem do Úpice vydali již v pátek odpoledne. Stan jsme rozbili v blízkém kempu Radeč a přesunuli se do centra, kde se schylovalo ke startu MTB kritéria. Proklatě rychlého, s několika schodovými úseky a s hromadným startem všech kategorií (celkem cca 30 závodníků – nicméně nejvíce se fandilo Tereze Jansové:-).
Posléze jsem si dopřál těstovin, které byly součástí „startovního balíčku“ a po prozkoumání všech stánků s cyklodoplňky jsem skončil v cukrárně (stejně jako další různá občerstvení na náměstí měla otevřeno hluboko do noci) u štafetky a kapučína. To už ale začali hrát SKAPOLLO (hrající překvapivě Ska:-). Mně dosud neznámá kapela zahrála naprosto skvěle – možná to ovlivnili i zvukaři s perfektním čistým ozvučením. S velkým nadhledem a pohodou hrající mladíci rozpohybovali značnou část publika (a coververze Stingova Englishmana v New Yorku byla dokonalá:-). Po nich přišli na řadu s ještě větším nadhledem hrající Wohnout, kteří sice neměli až takový výrazový rozptyl jako Skapollo ale pár hitovek vypustili (zmíněnou Festivalovku, Léta šedesátá, Psí píseň či Banány). Do stanu jsme se dostali až po půlnoci a alespoň já toho moc nenaspal (vedle ve stanu spal borec se dvěma holkama…naštěstí si jen povídali:-).
Ale abychom nezapomněl na hlavní důvod víkendového pobytu v Úpici – tím byl samozřejmě třetí závod ČP v maratónu. Počasí bylo ideální – žádný déšť, příjemné teplo po celý víkend. Trať jsem trošku popsal v loňské reportáži. Takže jen ve zkratce: oproti loňsku se trošku prodloužila, některé úseky byly změněny, některé „chodící“ vypuštěny. Nicméně se stále jedná o jednu z nejtěžších tratí u nás. Prvních 25 km bylo na pohodu, rychlé úseky v lesích či po polích, stoupání nebyla delší než 2 min. Otevřené úseky byly tvrdé a prašné, v temných lesních úsecích bylo nemálo bahnitých úseků (bahna až nad tretru, mohu potvrdit:-). Teprve poté se najelo do „hor“ kde tempo polevilo a kde se objevily krásné rychlé i technické sjezdy, kameny, kořeny, skály, pár singlíků, úseky po loukách s trávou vysokou cca 150cm, stoupání i strmé sjezdy kde se vyplatilo šlapat po svých či jedno nekonečné stoupání po šotolině.
Prostě skvělá trať hodná svého zařazení do pohárových závodů. Občerstvovaček bylo dost, bidony i pro závodníky z hloubi pole (tzn. pro mě:-). Značení bez problémů, první pomoc byla spojena s bufety (zvláště v některých sjezdech bych jí ocenil na daném místě). K dokonalosti zajištění trati chyběla jen nějaká stanice technické pomoci na trati (viz Malevil či Drásal).
Stejně jako loni, tak i letos se po trati pohybovali kameramani (včetně jednoho s kamerkou na přilbě – ten mě dokonce hned po startu předjel, což už leccos naznačovalo o mé formě…), takže kdo jste si nechal tento podnik trestuhodně uniknout, neváhejte a až bude k dispozici DVD přesvědčte se o obtížnosti a atraktivitě trati alespoň ze záznamu. Je dost možné, že proklatě nízko letící motorové rogalo, na trati krátce po startu snímalo právě maratón – uvidíme, bylo by zajímavé sledovat se shora.
Nevím, jestli to někoho zajímá, jak se jelo mě…pokud ne, přeskočte na konec článku:-) Úpice měla být vrcholem první části sezóny, forma se krystalizovala, ovšem před 14 dny, s příchodem veder, mě skolila viróza a místo na kole jsem se potil pod peřinou:-( Takže týden před závodem jsem se začal lehce rozjíždět, ve středu jsem dal jako zátěžový test Ještěd v pravé poledne a … přežil jsem. Již v pátek jsem se ukázal jako – slovy Davea Listera – „naprostý hovado“. Ještě před odjezdem jsem leštil relativně stále nový bike, který náhle zavrávoral a vnitřní nohou vidle spadl na betonový sloupek. Výsledkem je několik rýh na jinak obdivuhodně hladké noze RS Recon… (Pokud někdo víte, jak nohu opravit – přátelé – napište prosím váš nápad do diskuze pod článkem, děkuji. Hrany rýh jsem srazil, noha je hladká, nedají se rýhy něčím zacelit?). Nevím, zda-li kapalina, která se během závodu objevila na levém bufetu, byl olej vypumpovaný na světlo boží či jen voda z mastné kaluže…
Už při ranním rozjíždění jsem se cítil slabý jako moucha, což se potvrdilo hned po startu – kde jsem sice stál v první vlně – ale záhy byl předjížděn desítkami jezdců z vlny druhé. Taktika – začít pomalu a pak zrychlit – se opět ukázala jako nerealizovatelná. Zvláště, když začátek se dal jet v pohodě mnohem rychleji. Síly by mi došly tak jako tak. Jak se má jet mi předvedli defektivší Zdenda Kříž či velácký Eda Pinkava, kteří mě po opravě defektů lehce předjeli (proti plášťům Hutchinson nic nemám) Na 25km jsem jednomu bikerovi s povoleným sedlem půjčil imbusy (za jízdy), přestože mi je chtěl vrátit hned, ujistil jsem ho, že mě zajisté po chvilce předjede a navrátí je. Což se nestalo (vzpomněl jsem si na to až večer v cíli, kdy už byly zamčeny ve ztrátách a nálezech), ke všemu jsem si nezavřel kapsičku a v některém z mnoha technických sjezdů vytrousil i nezlomitelné micheliňácké montpáky.
Začátek jsem si užíval, druhou polovinu pak protrpěl. Poprvé jsem si zahrával s myšlenkou to zabalit. Nicméně pocit odpovědnosti vůči zaměstnavateli, vlasti, rodičům a Bohu mi to nedovolil:-). Oproti loňsku jsem se sice zlepšil o minutu…. Bikeři, které se kterými jsem byl na jiných závodech na těsno, mě porazili o 10-30 minut… Jak jsem již zmínil, trať oficiálně měřila 110km, tacháč mi však ukázal kilometrů 100 (Stejně jako loni místo 100km to bylo 92km). Pořadatelům někde hapruje těch 10 km. Na 68km byl bufet, kde byla vzdálenost potvrzena obsluhou, při slézání kamenitého úseku na 80 km (tacháč), pořadatel oznamoval cca 20 km do cíle… Jo abych nezapomněl – někde v půlce trati jsem potkal v protisměru jedoucí trojici bikerů, v nichž jsem k velkému překvapení poznal Skipa, provozovatele webu bikebase.cz (co dělal 160 km od domoviny netuším, co Skipe?)
Na náměstí jsem dojel minutu před šestihodinovým vlastním limitem, 1:40 ztráty na vítěze je příliš:-( Zamířil jsem k mytí kol – hasiči s wapkou, téměř bez fronty, sprch pro závodníky jsem nevyužil a umyl se v kempu, kolo jsem uschoval v depu a šel si pro obří porci zeleninového rizota. Po organizační stránce bylo vše fakt vyladěné. Toi Toi budky, otevřené mobilní čtyřmušle, umyvadla resp. korýtka s tekoucí vodou, několik míst s jídlem (různé grilované speciality, palačinky, langoše – prostě vše na co máte po tak vyčerpávajícím závodě chuť). Nejvíce v obležení byla cukrárna odkud se hrnuly davy se štafetkami a laskonkami a větrníky a věnečky a zmrzlinou…
Sobotní doprovodný program byl věnován „old school“ – na pódiu stanul nezničitelný Tony Ducháček a Garage a pod pódiem až o dvě generace mladší teens spustili pogo. Kapela se saxofonem šlapala, Tony exceloval svým zpěvem a minimalistickými pohyby a Pléša se rozplýval blahem. Byla to taková příjemná tečka za tím víkendem:-) Jelikož jsem v neděli musel do práce, vyrazili jsme domů ještě večer hodinu před půlnocí. Takže co se dělo na festivalu v neděli nevím. Každopádně jsme prošvihli tombolu a její poněkud nesmyslný termín v neděli večer (s Kudrnou letos tedy nikam nepojedu – škoda, lákají mě Rumunské hory:-(. Rozloučím se s vámi opět s Wohnoutem, takže:
Je krásnej den, je den na festival
Řídí Pléša kdo by se cesty bál
Na fesťáček do zatáček Pléša s náma hejbá
Cesta je strmá a plná nebezpečnejch děr
Na stý míli je šipka sdílí nám
že ještě chvíli a budem v cíli
kde už to trošku znám
Už se to blíží, už je to slyšet a vidět, ten rej
Servus nazdar ahoj festival
dáme stovku a mažeme dál
Jeden nám až moc učaroval
Jak se sakra vlastně jmenoval
(www.wohnout.cz)
Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz