[24.04.2007 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 1608×; Mountainbike.cz]
Jedna z prvních MTB akcí v letošním roce proběhla tento víkend v České Lípě. Nedělní maraton slavil již čtvté výročí, sobotní MTB kritérium se jelo podruhé. Vcelku bez překvapení byl fakt, že maraton vypadl z Českého poháru MTB a celkem se dalo očekávat, že se začlení do seriálu Peklo severu – po bok sobotního kritéria.
MTB kritérium, sobota 21.4. – od zítřka nečaruji
Okolí českolipského náměstí patřilo bikerům celé sobotní odpoledne, postupně startovaly jednotlivé kategorie, přičemž hlavní mužská přišla na řadu až v 19:00. Trať zůstala stejná jako loni, tzn. včetně divácky atraktivních schodů (které se pro mnohé přes počáteční obavy staly zcela rutinní záležitostí), daleko nebezpečnější se mi jevily rychlé průjezdy dole u restaurace Nebe, jak říká bratránek jezdící na mašině Ducati: „Bylo to na koleno“. Každopádně je kritérko dobrý nápad – spousta diváků, fandění, rozjetí se před sobotním maratónkem…
Aktivně jsem sledoval pouze kategorii Veteránů I. a to z pozice jezdce. Průběh závodu byl neuvěřitelně podobný tomu loňskému, včetně situací, kdy mě na stejných místech předjížděli totožní jezdci. Když mně lídr Michal Rejholec dal kolo, zkusil jsem za ním famózně:-) uviset celé další dva okruhy, než jsem odpad – ovšem něco vážnějšího postihlo i samotného Rejžáka, jelikož do cíle nedojel (dle výsledkové listiny). Stejně tak nedojel Lukáš Povondra, který se vyštípal pod zmiňovanými schody.
Naivně jsem si myslel, že letošní forma bude někde jinde… Na stranu druhou to byly letošní první intenzity na kole, běžecká sezóna se nepočítá, a taky jsem byl vlastně rozhozený po čtvrtečním vyšetření na CT, měl jsem uzávěrku zpravodaje, učil se s dcerou na přijímačky atd.:-) Do kopce jsem trochu odjížděl, v technických pasážích – ve vracečkách, při průjezdu zatáček plnou rychlostí atd. předjížděli ostatní mě… ovšem jako trénink dobrý.
Pokud se někdy mluví o božích mlýnech, pak domlely i v sobotu v Lípě. Podobnost s loňskem totiž byla dokonalá – také letos dělalo počítání okruhů pořadatelům problémy, takže pořadí ve výsledkové listině (alespoň ve Vet.1) neodpovídá skutečnosti… Zatímco loni mi pořadí a tudíž i body přidali, letos tomu je naopak. Ale budiž – jsme srovnáni. Nemá to smysl řešit, loni jsem se snažil uvést vše na pravou míru, nabízel fotografie (s exif daty) i videozáznam, ovšem bez odezvy. Letos na to kašlu…
Sunday bloody sunday – 45km maratón, neděle 22. 4.
Tato skladba od U2 mi zněla v uších celé nedělní odpoledne, vlastně už v průběhu maratonu. Krvavá neděle přitom vypadala zpočátku celkem pohodově, a to i díky ideálnímu počasí. Oproti pohárovému loňsku se jel jen jeden 45 km okruh. Na trati se objevilo několik změn – přibyla smyčka před Špičákem, zmizely lávky, povrch některých cest byl potažen asfaltem, vypustila se smyčka v lese před Písečnou. Podle mě byl trochu upraven i lesní úsek mezi Záhořínem a Lasvicemi (cca. 25. – 35. km), a to k lepšímu. Naopak zůstaly výšlapy na Špičák a na Slavíček za Svojkovem. Těmi se trochu snížily rychlostní průměry na jinak rychlé a tvrdé trati. Velikou změnou – a to nesmyslnou, bylo stočení celého balíku krátce po startu zpět do křivolakých uliček pod náměstím. Místo osvědčené odbočky doleva, na širokou třídu směrem k nemocnici, se celé pole nahnalo do uliček plných zatáček, kde o hromadné smotky nebyla nouze…
Ale zpět na start. Ještě před startovním výstřelem došlo k incidentu mezi jedním z pořadatelů a několika eliťáky, kteří se podle nepsaných zvyklostí začali rovnat do přední lajny (stejně vždycky hned po startu mizí z dohledu). Došlo na ostrá slova, strhaná čísla a přetahovanou se zátarasy – Martin Horák, Marek Nebesář či Jirka Plašil jen kroutili hlavama… Není nad to dostat funkci.
Ale to už je odstartováno. Po startu a kličkování v uličkách se pole přesunuje na širokou asfaltku na sídliště Špičák, kde se dá krásně předjíždět – ovšem pouze teoreticky, jedou se totiž kule hned od začátku. Nicméně se s vypětím sil dotahuju na Ondru Slámu, který mě den předtím v kritérku dal kolo a chystám odplatu:-) Ve stoupání k rozhledně jdu před Ondru, chca dodržet taktiku – ve výběhu na Špičák využít hřebů namontovaných právě pro tuto příležitost. A taky že jo, zařazuju se do volného pravého pruhu a vybíhám prudký kopec… tedy jen prvních deset metrů, dál už mě mé astmatické plíce nepustí, ale i to stačí, abych se trochu posunul v pořadí. Nejdříve se nahoru šlape potichu, ke konci už vzduchem lítají nadávky – stejně jako loni… Dolů se jede serpentýnami, při vjezdu na šotolinu míjím Zdeňka Arnolda, který jakoby nechápal, že s utrženým šaltrem to dále nepůjde…
Za Zlatým buřtem najíždíme na asfaltku, kde se začíná odehrávat zásadní kus dnešního dějství. Ve sjezdu jde přede mě v dresu novoborské Bohemky Armi Kubát, jdu za něj do háku. Tvoří se menší skupinka, která se drží dalších pár km, včetně lesního úseku mezi Sloupem a Svojkovem. Ten končí na kamenité cestě svažující se ke dvěma domkům, kde nás minulý týden při hromadné prohlídce trati atakovali dotěrní psíci. Jede se celkem rychle po tvrdém povrchu plném kamení, míjíme domky bez psů a když už téměř odbočujeme na polní cestu, prožene se kolem Armi a vzápětí mu ustřeluje přední kolo a padá v plné rychlosti přímo přede mě. Je to zlomek vteřiny, vyhnout se nedá… Vzápětí padám taky a než začnu drhnout zadkem kamenitou cestu, mám pocit že jsem Armiho přejel…
Zatímco ležím otřesený na zemi, slyším zezadu hlas „je to v pohodě“, po pár vteřinách se zvedám a sahám po kolu s tím, že pojedu dál, pár odřenin mě nemuže zastavit… Jenomže ten hlas nepatří Armimu, ale borcovi, který Armimu podpírá hlavu – ten je v tu chvíli v bezvědomí, krev na obličeji… je to docela chaos, kolem projíždějí v plné rychlosti další jezdci… Vše naštěstí řídí neznámý biker – jemuž patří největší díky – který nepanikaří a organizuje pomoc. Někdo běží do chalupy volat záchranku, já odklízím z cesty proklatě lehkýho Armiho Canona. Během chvilky, to už je Armi při vědomí, přibíhají z domu civilisté s tím, že záchranka už jede.
Nabývám dojmu, že jsem tam již zbytečný a tak nechávám Armiho s třemi borci a pokračuju v jízdě. Ale svému svědomí neujíždím: místo solidarity a třeba jen symbolické pomoci vyrážím na trať za brankami, body a vteřinami… další z životních zkoušek, v které jsem neobstál…V ten moment jakoby nešlo o život, jakoby to byla jen nějaká klukovská hra… kdepak, nejsem kladný hrdina…
Do stoupání na Svojkov se sotva vleču, špatné svědomí je horší než nemohoucí nohy… následující prudký úsek jdu pěšky – náhle se proti mě odněkud z kopce vrací snad dvacítka zakufrovavších bikerů – mezi nimi i vidím i Aleše Verbu, který si s námi trasu před týdnem projížděl. Ale prý nezakufrovali sami od sebe, to jen někdo trasu přeznačil… Následuje další prudký výšlap pro všechny, tady se ovšem předbíhat nedá, je to chodecký singletrack. Sjezd ze Slavíčku je na rozdíl od minulého týdne vyčištěný od většiny větví a dokonce i padlý strom je z cesty odklizen. Občerstvovačku ve Svojkově míjím a opět se stoupá na Slavíček…. Následuje sjezd do Záhořína a přes asfaltové intermezzo se najíždí do lesního úseku k Velenicím, kde se trať neustále točí, stoupá a klesá – pěkné pasáže, některé z loňska nepoznávám.
Na cestě do Šidlova, kde se bořím do hlubokého kamení, mě předjíždí značně rozhořčený borec, že prý už 3× zakufroval… Jedeme dál, smyčka mezi Šidlovem a Písečnou zmizela, takže se jede rovnou na Lípu, což kvituji s povděkem (nevím, kde jsem tento řečnický obrat zaslechl). V Písečné stojí borec z Fiatu Smažík a prosí mě o duši, tak mu jí nezištně půjčuji. V cíli mi jí pak s díky vrací, že mu moc nepomohla, jelikož byla píchlá…
Z Písečné vede zrekonstruovaná cyklostezka napříč polem, jakoby vystřižená z článku „asfalt teče krajinou“. Na kopečku mě začínají brát křeče, což se mi nestává často – je pravda, že zbytek loňského ionťáku byl tak na půl litru a já z něj udělal litry dva, tudíž podíl protikřečových látek byl asi nízký:-) Poslední výjezd na Špičák, sjezd kolem teplárny a po rovině až do cíle. Náměstí je už slušně zaplněné bikery… koukám se po nějakém občerstvení – třeba po zbylých banánech z občerstvovačky (tak jako v předchozích ročnících)… ale marně, za lístek na jídlo se pak fasuje pouze klobása…
Když mi zdravotníci drhnou zadek polévajíc ho peroxidem, dozvídám se, že byl ještě jeden úraz, dokonce za asistence vrtulníku… naštěstí to není nikdo z rodiny, brácha i bratránek po chvíli přijíždějí, Hika se diví, že se mu motá hlava (za dvě a půl hodinky vypil jen půl litru…). Již nečekám na nic, sedám na kolo a jedu domů. Večer ještě píšu Tornádo Lu, která byla za Armim v nemocnici, prý je relativně v pohodě, druhý den by měl jít domů.
Co říci závěrem? Díky skvělému počasí se mnohé negativní odsunulo do pozadí. Nicméně musím konstatovat, že čtyřleté zkušenosti se do navýšení pořadatelské kvality nikterak nepromítly. Navigace pro příchozí, informační vakuum, moderátor bez startovní listiny… o standardu v podobě několika záchodů či nadstandardu sprch si bikeři mohli nechat jen zdát. Hadici na mytí kol jsem tedy na náměstí zahlédl, nicméně právě skvělé počasí zabránilo nejednomu kolapsu… Startovné za 45km závod bylo na horní hranici (350 Kč), ale pohled do papírové tašky (bod za ekologický přínos:-) byl tristní. Katalog kol Kelly´s, jedna Bonaqua, lístek na nápoj a na klobásu (ten jsem gentlemansky předal náhodně se zjevivší dávné lásce Mel B:-)
Co se týká značení trasy, tak narozdíl od jiných jsem žádné problémy neměl, přece jen jsem většinu trati znal. Co se týká zdravotního zabezpečení…záchranáři na trati byli. Úraz se může stát kdekoli, rozmístění záchranářů pak záleží na intuici pořadatele. Moderátor DJ Roura před závodem říkal: „Ptal jsem se pořadatelů na kritická místa na trati. Prý žádná nejsou.“ Den předtím se stal vážnější úraz i na MTB Českým rájem, tzn. na mnohem lehčí trati. Občerstvovačka byla jedna, což by mělo stačit – jaká byla nabídka však nevím, nestavěl jsem. Na to, že se jednalo o první závod sezóny, je těch dojmů nějak příliš…
Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz