[18.09.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 3682×; Mountainbike.cz]

Bývalý vojenský prostor Ralsko mohl tento víkend přivítat již na čtvrtý ročník stejnojmenného MTB maratonu. Jelikož „Ralsko“ spadá do seriálu Kolo pro život a navíc jej pořádá tým Paklisportu, bylo jasné, že veškeré záležitosti spojené s organizací, značením a zabezpečením trati budou na nadprůměrné úrovni. No ale nejprve si neodpustím kratičký úvod na nastínění prostředí, v kterém se závod koná.

Ačkoli bývalý vojenský prostor Ralsko bývá spojován s přítomností armády CCCP, tou, která celou oblast vysídlila a spousty vesnic zlikvidovala, byla naše prvorepubliková armáda. Pokud pojedete po stezkách, které jsou vyhrazeny cyklistům, určitě vám neuniknou ovocné stromy či rovnou celé sady vprostřed lesů – tam kdysi stávaly vesnice. Přijdete-li blíže, najdete zbytky zdí, rozvaliny a zatopené sklepy. Pokud jste četli „Piknik u cesty“ od bratří Strugackých, nebo viděli jím inspirovaný Tarkovského film Stalker, popř. jste se vám na monitor dostaly screenshoty léta vyvíjené stejnojmenné počítačové hry – pak vězte, že exteriéry těchto děl jakoby z oka vypadly krajině rozkládající se mezi Stráží pod Ralskem, Osečnou, Mimoní a Kuřivodami.

Těžba uranu a nepřístupný vojenský prostor zapříčinily vznik neuvěřitelného přírodní skanzenu. Od totálně zdevastovaných oblastí s dominující dopadovou plochou se vzhledem savany, přes téměř nedotčenou panenskou přírodu až po již zmíněné zarostlé ruiny někdejších vesnic. V současné době velkou část prostoru zabírá obrovská obora, jejíž vnější jádro je přístupné i pro cyklisty (pouze na cyklostezkách). Cykloturistický potenciál celé oblasti je obrovský, ovšem ne všude se dá jet, speciální značky se zákazem vjezdu cyklistů jsou všudypřítomné (což ovšem nebrání vyvoleným autům, aby se po daných po cestách v klidu proháněly, o lesácích a jejich „hrubé práci“ ani nemluvě…).

Ale zpět k závodu – Ralsko MTB je podnik specifický, nejen tedy prostředím, ale i profilem, obtížností resp. lehkostí a koneckonců i nadprůměrnou účastí závodníků. Profil tratě je v nadsázce zobrazen na vtipném tričku závodu – proč zrovna já musím mít jeden rukáv v jiném odstínu…

Také letos bylo přichystáno několik změn: cíl se přesunul na pláž Hamerského rybníku, mírně modifikován byl start a hlavně se objevilo několik změn přímo na trati. Do jaké míry se jednalo o změny vynucené nejsem schopen říci, údajně byly nějaké problémy s ochranáři a tak se na poslední chvíli trať na některých místech měnila. Osobně můžu říci, že vynechaný sjezd na „Pinku“ (cca na 12. km) byl nahrazen mnohem lepším, atraktivnějším úsekem (navíc se ušetřil nějaký ten kilák po asfaltu). Dále byl změněn úsek v údolí Zábrdky, kdy se trať prudce zalomila hned za brodem (následné stoupání patřilo k nejnáročnějším úsekům závodu).

Vynechal se sice poměrně atraktivní singltrack podél potoka, zároveň však také úsek s věčným bahnem, kde by se jinak muselo z kola dolů. Asi nejdiskutovanější změnou – a to už před závodem – byl úvodní úsek, kdy se místo obvyklé odbočky na 2. km jelo až do půli kopce směr Sochor (cca 200 m od druhé občerstvovačky na 40. km), kde se trať zalomila vlevo do úseku s hlubokým pískem. Představa neroztrhaného 700 členného balíku v hlubokém písku, který se nedá objet, mezi bikery vyvolávala obavy, které se bohužel naplnily. I díky čipům bych neváhal s rozdělením startovního pole do několika vln, popř. by se trať mohla po startu zavést do několika stoupání v okolí VP6 (úvodní sjezd prvního ročníku), kde by se pole určitě roztrhalo.

Ale pěkně od startu – na něj to mám z domova 3 km, ovšem příjezd na start půl hodiny předem se ukázal jako nedostatečný. Minimálně 300 lidí už pokorně stálo v koridoru. Vědom si ambic, jedu dopředu, podlézám pásku a stavím se asi na 50. pozici, což ve skutečnosti znamená asi 150. pozici – další stovka bikerů s ještě vyššími ambicemi se během půlhodiny nacpala přede mě. S trochou nadsázky se dá říci, že jakou pozici máte na Ralsku na startu, s takovou se objevíte v cíli.

Hned v první zatáčce se zázrakem vyhýbám zmatkujícímu borci na krosovém kole, další potenciální smotky se podaří ustát a tak se snažím procpat kupředu. Jede se přes 40km/h a balík se pohybuje naprosto nepředvídatelně. Hned v prvním kraťoučkém stoupání se pole trošičku trhá (toto není rada, to je prostě předvídatelná skutečnost :-), ovšem v zápětí se trať láme doleva a do obávaného hlubokého písku. První pády, první nadávky (při průjezdu dalších částí startovního pole se tento úsek zcela ucpe – viz. foto). Mnozí slézají už předem, mně se daří projet celých cca 400 metrů bez problémů až na křížení tras, kde jsem jedním bikerem sejmut.

Krátký výjezd a opět písek. Tady už je pole roztrhané (tedy alespoň kolem mě), ale písek způsobuje jezdcům neuvěřitelné problémy. Jedu na hladkých pláštích a problémy nemám, písek se narozdíl od bahna chová předvídatelně a tak předjíždím zmatkující bikery s v písčitých dunách zalomenými či křečovitě kvrdlajícími řidítky. Úsek kolem Děvínského rybníka (4. km) tak projíždíme v poměrně prořídlé sestavě (ve srovnání s ročníky předchozími, kdy tudy jel ještě balík).

Krátké asfaltové stoupání za Osečnou využívám k předjíždění, následuje opět nájezd do písku, borec přede mnou se „motá jako hovno pod splavem“, a při x-tém přeskočení ze stopy do stopy mě málem posílá k zemi. V dalším stoupání v bohem zapomenuté vesničce Náhlov (to byly ty paneláky a rómské děti vůkol) se dotahuju na Alici Nedomlelovou (celkově první ženu) a od té doby se již pořadí téměř nemění (jsme na cca 13. km…). Mezi druhou a třetí občerstvovačkou jsme docvakli pouze dva lidi, aniž bychom byli jinými dostiženi. Proklatě dlouhá asfaltová rovinka (8–10 km) mezi občerstvením na Jablonečku a prvním z Hvězdovských rybníků se dá jet pouze ve skupince. V té naší osmičlenné jsme střídali pouze čtyři, zatímco zbytek se pouze vezl…

Na občerstvení u Sochora dojíždíme v deseti a v následném stoupání se pole trochu trhá. Nahoře postihuje jednoho z tahounů naší skupiny (č. 445) defekt, což znamená v cíli propad o 8 minut a 60 míst. V Holičkách se odbočuje vlevo do posledního asfaltového stoupání, vybavuju si záběry z DVD loňského závodu a ostrou jízdu ze sedla čtveřice Rybařík, Vokrouhlík, Purmenský a Hynek. Takže jdu ze sedla :-) a nastupuju (předpokládám poloviční rychlostí než zmíněná čtveřice).

Do dalšího písčitého sjezdu najíždím v čele skupinky a až na malé pláži Hamerského rybníku mě pár lidí předjíždí. V cíli 71. místo což je relativní spokojenost a tak jen spekuluju, jaký bych dojel, startujíc z přednějších pozic. Zdánlivě o nic nejde – ale na závodech se přece závodí:-)

Kalibrovaný tachometr mi v cíli ukazuje pouhých 52 km, čas dvě hodiny rovné. Nevím, jestli při té rychlosti byl někdo schopen vnímat i krajinu. Asi sotva, což ale není důležité, pokud přijedete do Ralska nejen závodit. Zdejší krajina si zaslouží vaší pozornost na více než jedno závodní dopoledne.

Autorem článku je Petr Pražák
Autorem fotografií Tonda Šefl