[06.07.2004 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 3799×; Mountainbike.cz]
Když jsem se v roce 1987 nemohl zúčastnit školní expedice na Hostýn (či jak říkal spolužák z jižních Čech „vejletu na Hostejn“) ani mě nenapadlo, že do těchto končin zavítám až v roce 2004 při svém premiérovém startu na Drásalovi. Infiltroval jsem se do výpravy novoborské Bohemie a jelikož kamarádka z Holešova má nepřejícího manžela, vzal jsem zavděk přespáním u přítele Miroslava, jenž proslul tím, že v TV soutěži „Pálí vám to“ ztroskotal na Dutohlávce sobí.
Jelikož předpokládám, že se o závodu objeví desítky rozsáhlých článků, pokusím se závod subjektivně ohodnotit ve zkratce:
Trať 9/10 – velice rozmanitá, náročná, pěkná – možná mi chybělo pár výraznějších úseků, jako byl třeba technický sjezd kolem velikého šutru na cca 58 km či průjezd smrkovým houštím. Spousta fandících diváků po celé trati.
Značení a zajištění trati 9/10 – zabloudit se snad ani nedalo, ale v některých úsecích by možná pomohlo mlíko, na všech hlavních odbočkách pořadatelé. Co mě trochu překvapilo, byla absence zdravotníků u náročnějších sjezdů – alespoň jsem se snažil nepadat.
Občerstvení 10/10 – hodně občerstvovaček, velký výběr, výborné koláčky.
Areálové dění 7/10 – dobrý výběr jídla i pití, čtyři hadice na mytí kol, bezpočet sprch, standardní program.
Jen tak pro zajímavost uvádím i pár postřehů ze svého traťového deníku:
- řazení na start – jelikož chci dojet do třístého místa řadím se i na startu na zhruba třístou pozici, abych nemusel zbytečně předjíždět a zároveň neblokoval výkonnější jezdce:-)
- nikam nepospíchám, naopak si vychutnávám aplaus, který mě doprovází jak při průjezdu Holešovem tak Žopami. Posléze zjišťuji, že aplaus nepatří mě ale domácím borcům synchronně šlapajícím na tandemu
- první pád na řídkém bahýnku
- první opatrný sjezd, kolem mě se řítí borci několikanásobnou rychlostí, kupodivu nikdo nepadá
- průjezd kolem hlásiče pořadí, neuvěřitelné – 304. pozice, vše jde podle plánu
- první zastávka na vymočení (celkem jich bude osm, urologem dodané prášky na zvětšení močového měchýře nezabírají)
- jediné místo, kde můžu někoho předjet jsou občerstvovačky, první z nich proto logicky vynechávám
- za občerstvovačkou se náhle z křoví vynoří biker a na vysvětlenou dodává: „sraní nepočká“
- sjezd mezi stromy: borec přede mnou má patrně příliš široká řídítka, narazí o strom vpravo, narazí o strom vlevo a …. zázrakem pokračuje dál. Snažím se mu vyjádřit obdiv a vzápětí si sám stelu v bahýnku
- první delší asfaltový úsek přináší úlevu zádům, zápěstím a prstům na rukou, které už téměř neměly sílu mačkat brzdy ve sjezdu
- v následujícím kopci zvolňuji tempo, abych vůbec dojel, několik cyklokrosových úseků vybíhám, bahno je všude, prokluzuje to a nemá cenu ztrácet zbytek sil šlapáním
- míjím bohemáka Aleše, jenž pro bolesti zad odstupuje ze závodu
- jsem trochu na rozpacích anžto cesta vede do smrkového houští v němž je cca 20cm široký pruh na projetí, jinudy se jet nedá, takže se nořím a jedu. Míjím utržené číslo 43, kde je však jezdec?
- špalíry diváků kolem trasy dávají najevo, že se bude následovat nějaký techničtější sjezdík. Jejich přítomnost mi nedovolí slézt z kola a kupodivu bez pádu suverénně pokračuji dál
- poslední skok na asfalt a …že by přetržený řetěz? Setrvačností dojíždím za zatáčku z dohledu diváků a tam zjišťuji, že se mi rozpojila (a ztratila) rychlospojka. Jelikož je to z kopce, strkám řetěz (již absolutně suchý, odmaštěný a pískající) do kapsy a sjíždím do údolí, kde by dle mapky měla sídlit občerstvovací stanice. Není tam a tak se dávám do nýtování (prozřetelnost sama mi vnutila nýtovač do servisního pytlíčku – normálně ho nevozím). O kilometr dále již občerstvovačka je a tak do sebe cpu tvarohové koláčky a nechávám si promazat řetěz
- asi to nebyl nejlepší nápad nacpat se koláčkama před několika kilometrovým stoupáním – s plným břichem se nejede nejlépe a tak si pro zlepšení nálady představuji, jak na další občerstvovačce požádám nějakou dívku, zda-li by mi nemohla suchým klůckem vycídit zašpiněné brýle
- předjíždí mě bohemák Adam, snažím se za ním uviset, ovšem nevybírám bahnitou zatáčku a narážím do stromu. Naštěstí je to v nízké rychlosti, takže vzápětí pokračuji dál
- jsme opět kdesi na vrcholu, je to tak vysoko, že zde nerostou ani stromy, jen suché trsy trávy šumí po skalinách
- další občerstvovačka – dojíždím Adama, který se vrhá ke stolům s jídlem, já si beru pouze banán a dvě müsli tyčky (slíbil jsem dceři dárek z dálek)
- potkávám houbaře s plným košem hřibů
- blíží se stý kilometr, předjíždím borce jedoucího v teniskách. Ten mi to nakonec vrací a v cíli je dvě minuty přede mnou
- mapka se mnou nejapně žertuje: kde je závěrečný sjezd?!
- již se nevyhýbám kalužím s nejistou hloubkou, je mi vše jedno, do jedné bahnité tůně zapadám až po řídítka, kolo je utopeno. “Jsem ztracen”, probleskne mi hlavou, dubovou větví šmátrám v tůňce a až po notné chvíli se větev zasekne o výplet předního kola, já svůj stroj s úlevou vytahuji na světlo boží a mohu tak pokračovat v jízdě (přiznávám, že zde jsem trochu popustil uzdu své fantazii, ale stát se to klidně mohlo)
- poslední sjezd
- cílová rovinka, džentlmensky nechávám přes sebe přespurtovat dva borce a projíždím slavobránou v čase něco málo přes 7,5 hod.
- se vší slušností odmítám několik žádostí o interview a odcházím regenerovat do kyslíkového stanu.
Autor: Petr Pražák (Slévárna Suchomel)